1.
Elena vyšla na mýtinu.
Cáry podzimního listí pod jejíma nohama zamrzaly do bahna. Zešeřilo se, a ačkoli už bouřka ustávala, v lese bylo citelně chladněji. Elena však zimu necítila.
Ani tma jí nevadila. Zorničky se jí široce otevřely, aby dokázaly vnímat částečky světla, pro lidské oko nepostřehnutelné. Viděla dva bojující stíny pod velikým dubem docela zřetelně.
Jeden měl husté tmavé vlasy, které mu vítr čeřil jako rozvlněné moře. Byl o něco vyšší než ten druhý, a ačkoli mu Elena neviděla do tváře, věděla, že má zelené oči.
Druhý z nich měl také tmavou kštici, ale jeho vlasy byly jemné a rovné, skoro jako srst zvířat. Rty měl stažené zlobou, až odhalovaly bílé zuby. Jeho obvyklá líná elegance se změnila v číhavé přikrčení šelmy. Oči měl černé.
Elena je několik minut nehnutě sledovala. Zapomněla, proč sem přišla, proč ji vábila ozvěna jejich souboje. Takhle zblízka byly jejich hněv, nenávist a bolest téměř ohlušující, jako by od nich vycházely neslyšné výkřiky. Byli zaklesnuti v souboji na život a na smrt.
Zajímalo by mě, který z nich zvítězí, pomyslela si. Oba byli zraněni a krváceli, paže toho vyššího visela v nepřirozeném úhlu. Přesto právě dokázal praštit soupeřem o sukovitý kmen dubu. Zmítala jím tak silná zášť, že ji Elena nejen slyšela, ale i cítila a chutnala, a poznala, že právě zášť mu dodává neuvěřitelnou sílu.
A pak si Elena vzpomněla, proč přišla. Jak jen mohla zapomenout? On je zraněn. Jeho mysl ji sem přivolala, zraňovala ji vlnami zloby a bolesti. Přišla mu pomoci, protože k němu patří.
Obě postavy se nyní zmítaly na zledovatělé zemi a bojovaly jako vlci, za mohutného vrčení. Hbitě a tiše k nim zamířila. Ten s vlnitými vlasy a zelenýma očima byl nahoře - Stefan, napověděla jí mysl - a prsty drásal tomu druhému hrdlo. Elenou projela vlna hněvu; hněvu a ochranitelské touhy. Hmátla mezi soupeře ve snaze zadržet onu škrtící ruku, odtrhnout drásající prsty. Ani ji nenapadlo, že třeba nebude dost silná, aby se jí to podařilo. Prostě byla silná. Uskočila ke straně a kroucením odtrhla svého zajatce od soupeře. Pro jistotu ho pořádně udeřila do zraněné paže a srazila ho tváří na listím pokrytou zem. Pak ho začala zezadu rdousit.
Její útok ho zastihl nepřipraveného, ale nebyl ani zdaleka poražen. Vrátil jí úder a zdravou rukou jí šátral po hrdle. Zaryl jí palec do průdušnice.
Elena bez přemýšlení chňapla po ruce svými zuby. Její mysl ničemu nerozuměla, ale tělo vědělo, co dělat. Její zuby jsou zbraň a právě je zaťala do masa a ochutnala krev.
Ale byl silnější než ona. Škubnutím ramen se vyprostil z jejího sevření, otočil se a srazil ji pod sebe. Najednou se tyčil nad ní s obličejem staženým zvířecí zlobou. Zasyčela na něj a nehty mu zaútočila na oči, ale srazil jí ruku.
Chystal se ji zabít. Přestože byl zraněný, byl daleko silnější. Stáhl rty a ukázal zuby, které již byly potřísněné krví. Jako kobra připravená zaútočit.
Pak se zarazil a výraz v obličeji se mu naprosto změnil.
Elena pozorovala, jak se mu zelené oči rozšířily údivem. Zorničky, které měl předtím vzteky stažené do velikosti špendlíkových hlaviček, se doširoka rozevřely. Zíral na ni, jako by si teprve nyní uvědomil, koho to vlastně vidí.
Proč se na mě tak dívá? Proč to prostě neskončí? Ale železná paže, svírající její rameno, najednou povolila.
Zvířecí výraz zmizel a vystřídalo ho překvapení a zmatek. Odvalil se, pomohl jí se posadit a celou tu dobu jí hleděl do tváře.
„Eleno," zašeptal a hlas se mu zlomil. „Eleno, jsi to ty?"
Tak to jsem já? pomyslela si. Elena?
Vlastně na tom vůbec nezáleželo. Zalétla pohledem ke starému dubu. On tam pořád byl, stál mezi vzdouvajícími se kořeny, těžce oddychoval a opíral se rukou o strom. On se na ni díval bezednýma černýma očima a lehce se mračil.
Žádný strach, pomyslela si. O tohohle se dokážu postarat. Je hloupý. Znovu se na zelenookého vrhla.
„Eleno!" vykřikl, když ho srazila na záda. Zdravou rukou ji odstrkoval od sebe. „Eleno, to jsem já, Stefan! Eleno, podívej se na mě!"
Podívala se. A vnímala jen odhalený kousek kůže na jeho hrdle. Znovu zasyčela, stáhla horní ret a ukázala mu zuby.
Strnul úlekem.
Cítila, jak mu tělem projel šok jako blesk, a viděla, jak se mu rozostřil pohled. Zbledl, jako by mu někdo uštědřil ránu do žaludku. Lehce vrtěl hlavou na bahnité zemi.
„Ne," zašeptal. „To ne..."
Vypadalo to, že mluví sám k sobě, jako by nečekal, že ho uslyší. Vztáhl ruku k její tváři, ale srazila ji.
„Ach, Eleno..." zašeptal.
Poslední stopy zášti a zvířecí krvežíznivosti mu vymizely z tváře. V jeho pohledu se mísilo ohromení, bolest z náhlého poznání a žal.
A zranitelnost. Elena využila příležitosti a vrhla se mu po hrdle. Zvedl paži, aby se bránil a odtlačil ji pryč, ale pak ji nechal klesnout.
Okamžik na ni hleděl, bolest v jeho očích dosáhla vrcholu, a pak se jednoduše vzdal. Úplně přestal bojovat.
Cítila, co se děje, jak jeho odpor mizí. Ležel na zledovatělé zemi s cáry listů ve vlasech a díval se za ni, na temnou, zamračenou oblohu.
Skonči to, zaslechla jeho vyčerpaný hlas ve své mysli.
Elena na okamžik zaváhala. V těch očích bylo něco, co v ní vyvolávalo vzpomínky. Cosi o měsíčním svitu a sezení v podkroví... Ale ty vzpomínky byly příliš neurčité. Nedokázala je zachytit, to úsilí ji vyčerpávalo a mátlo ji.
Tenhle musí zemřít, tenhle zelenooký, kterému říkají Stefan. Protože zranil jeho, toho druhého, toho, pro kterého se Elena narodila. Jeho nesmí nikdo zranit ani přežít.
Zaťala Stefanovi zuby do hrdla a hluboce se zakousla.
Okamžitě poznala, že to nedělá úplně správně. Nezasáhla žádnou žílu ani tepnu. Trápila se na jeho hrdle a zuřila nad svou vlastní nezkušeností. Byl to skvělý pocit, zakousnout se, ale nezískala mnoho krve. Zklamaně odtrhla hlavu a zakousla se znovu. Ucítila, jak sebou škubl bolestí.
Tohle je mnohem lepší. Tentokrát našla žílu, ale nepronikla do ní dost hluboko. Takové malé škrábnutí nestačí. Potřebuje ji rozervat tak, aby se krev vyřinula ven.
Její oběť se roztřásla, když na tom začala usilovně pracovat, zuby trhala a žvýkala holé hrdlo. Právě když ucítila, jak tkáň povoluje, něčí ruce ji odtáhly, prostě ji zezadu zvedly.
Elena zavrčela, aniž pustila hrdlo. Ale ty ruce nepovolily. Něčí paže ji objala kolem pasu a prsty se jí vpletly do vlasů. Bojovala, držela se své kořisti zuby nehty.
Pusť ho. Nech ho být!
Ten hlas byl ostrý a rozkazovačný jako závan ledového větru. Elena jej poznala a přestala bojovat s těma rukama, které ji táhly pryč. Když ji opět postavily na zem, vzhlédla a uviděla ho - a konečně si vybavila to jméno. Damon. Jmenuje se Damon. Vzpurně na něj hleděla. Byla rozmrzelá, že ji odtrhl od kořisti, ale poslechla.
Stefan se posadil, hrdlo měl zalité vlastní krví. Stékala mu na košili. Elena si olízla rty a ucítila záchvěv čehosi jako hladu, který snad přicházel z každého vlákna její bytosti. Byla opět jako omámená.
„Mám dojem," řekl Damon nahlas, „žes říkal, že je mrtvá."
Hleděl na Stefana, který byl snad ještě bledší než předtím, pokud to vůbec bylo možné. Ta bílá tvář byl plná nekonečné beznaděje.
Řekl pouze: „Jen se na ni podívej."
Damon vzal Elenu za bradu a zvedl jí hlavu. Pohlédla mu zpříma do očí. Pak se dlouhými štíhlými prsty dotkl jejích rtů a zkoumal, co se skrývá za nimi. Elena se instinktivně pokusila kousnout, ale jen náznakem. Damon nahmatal ostré dravčí zuby a Elena nyní opravdu kousla - tedy, spíš štípla jako kotě.
Damon nasadil neproniknutelný výraz a pohled mu ztvrdl.
„Víš, kde zrovna jsi?" zeptal se jí.
Elena se rozhlédla. Uviděla stromy. „V lese," odpověděla vychytrale a obrátila oči zpátky k němu.
„A kdo je to támhle?"
Podívala se, kam ukazoval. „Stefan," odpověděla netečně. „Tvůj bratr."
„A kdo jsem já? Pamatuješ si, kdo jsem?"
Usmála se na něj a ukázala mu své dravčí zuby. „Samozřejmě, že ano. Ty jsi Damon a já tě miluju."
2.
S
tefanův hlas se chvěl tichou zuřivostí. „Tak přesně tohle jsi chtěl, že, Damone? A teď se ti to podařilo. Musel jsi z ní udělat to, co jsme my, co jsi ty. Nestačilo ji jen zabít."
Damon na něj ani nepohlédl. Přivřenýma očima soustředěně pozoroval Elenu. Stále ještě klečel a držel ji za bradu. „To už říkáš potřetí a mě to začíná unavovat," odpověděl tiše. Byl rozcuchaný z boje a stále trochu oddechoval, ale už nabyl rovnováhy a sebekontroly. „Eleno, zabil jsem tě?"
„Samozřejmě, že ne," odpověděla Elena a propletla své prsty s jeho. Začínala být netrpělivá. O čem se to tu vlastně pořád baví? Nikoho tu přece nezabili.
„Nikdy jsem si o tobě nemyslel, že jsi lhář," řekl Stefan Damonovi stále stejně hořce. „Myslel jsem si o tobě kdeco, ale tohle ne. Nikdy dřív jsem tě neslyšel zapírat."
„Ještě chvíli," upozornil ho Damon, „a dojde mi trpělivost."
Co horšího bys mi ještě mohl udělat? opáčil Stefan. Smrt by pro mě byla jen milosrdenstvím.
„Veškeré milosrdenství vůči tobě jsem vyčerpal už před staletími," řekl Damon nahlas. Konečně pustil Eleninu bradu. „Co si z dneška pamatuješ?" zeptal se jí.
Elena mluvila unaveně, jako když dítě opakuje nenáviděné učivo. „Dneska byla oslava Dne zakladatelů." Vsunula svou dlaň do Damonovy a vzhlédla k němu. Dál si nedokázala vzpomenout, ale tahle informace nestačila. Podrážděně se pokoušela vybavit si ještě něco dalšího.
„Někdo byl v jídelně... Caroline." Potěšilo ji, že si vzpomněla na jméno. „Chtěla přede všemi přečíst můj deník, a to nebylo dobře, protože..." Elena bojovala ztracený boj se svou pamětí. „Nepamatuju se proč. Ale přelstili jsme ji." Vřele a spiklenecky se na něj usmála.
„Hm, to tedy přelstili, že ano?"
„Ano. Sebrals jí to. Udělals to pro mě." Prsty druhé ruky mu vklouzla pod bundu a hledala tvrdý hranatý tvar knížečky. „Protože mě miluješ," řekla, našla deník a jemně na něj zaklepala. „Miluješ mě, viď?"
Z mýtiny se ozval nezřetelný zvuk. Elena se ohlédla a všimla si, že Stefan odvrátil tvář.
„Eleno, soustřeď se. Co se stalo potom?" připomínal jí Damonův hlas.
„Potom? Potom jsme se pohádaly s tetou Judith." Elena nad tím chvíli rozvažovala a nakonec pokrčila rameny. „Kvůli... nevím, kvůli čemu. Naštvala jsem se. Není přece moje máma. Nemůže mi přikazovat, co mám dělat."
Damon podotkl suše: „Myslím, že tohle už teď nebude problém. A co se stalo pak?"
Elena si ztěžka povzdechla. „Pak jsem šla za Mattem a půjčila si jeho auto. Matt..." zopakovala jeho jméno a olízla si špičáky. V duchu viděla jeho hezkou tvář, blond vlasy a statná ramena. „Matt."
„A kam jsi jela Mattovým autem?"
„Na Wickery Bridge," řekl Stefan a opět se obrátil k nim. V očích měl zoufalství.
„Ne, k penzionu," opravila ho podrážděně Elena. „Abych počkala na... nevím, už jsem to zapomněla. To je jedno. Prostě jsem tam čekala. A pak... začala bouřka. Vítr, déšť a tak. Nelíbilo se mi to. Vrátila jsem se do auta. Ale něco mě pronásledovalo."
„Někdo tě pronásledoval," opravil ji Stefan a pohlédl na Damona.
„Byla to nějaká věc," trvala na svém Elena. Měla už dost jeho neustálého přerušování. „Pojďme pryč, jenom my dva," navrhla Damonovi a zvedla se na kolenou, takže jejich tváře byly velmi blízko u sebe.
„Ještě chvilinku," odpověděl. „Jaká věc tě pronásledovala?"
Unaveně si opět sedla. „Já nevím, jaká věc! Nikdy jsem nic takového neviděla! Nebylo to jako ty a Stefan. Bylo to..." Myslí jí pádily zběsilé obrazy. Vyjící vítr. Mlha svíjející se po zemi. Jakýsi tvar, bílý a obrovský, jako by byl celý z mlhy. Pomalu ji dohání, jako větrem hnaný mrak.
„Možná to bylo jenom něco, co patří k bouřce," řekla nakonec. „Ale myslela jsem, že mi to chce ublížit. Tak jsem tomu utekla." Hrála si se zipem Damonovy kožené bundy, významně se na něho usmívala a pokukovala po něm skrz řasy.
Damonova tvář poprvé prozradila nějaké emoce. Zkroutil rty v bolestné grimase. „Uteklas tomu."
„Vzpomněla jsem si, co mi... někdo... řekl o plynoucí vodě. Zlé věci přes ni nemůžou. Takže jsem jela ke Drowning Creeku, k tomu mostku. A pak..." Zaváhala a mračila se, jak se pokoušela nalézt v tom zmatku nějakou určitou vzpomínku. Voda. Pamatuje si vodu. A někdo křičí. Ale nic jiného. „A pak jsem se dostala na druhou stranu," dokončila nakonec vesele. „Muselo to tak být, protože teď jsem tady. A to je všechno. Můžeme už jít?"
Damon jí neodpověděl.
„To auto je stále ještě v řece," řekl Stefan. Dívali se s Damonem na sebe, jako když dva dospělí vedou vážný rozhovor nad hlavou nic nechápajícího dítěte. Na okamžik bylo jejich nepřátelství zapomenuto. Elena pocítila nával podrážděnosti. Otevřela pusu, aby něco řekla, ale Stefan pokračoval. „Našli jsme ho s Bonnií a s Meredith. Potopil jsem se a vynesl jsem ji z vody, ale už byla..."
Už byla co? mračila se Elena.
Damon posměšně zkřivil rty. „A tys to vzdal? Ze všech lidí zrovna ty jsi přece měl předvídat, co se stane. Nebo ti ta myšlenka přišla tak odpudivá, žes to ani nezvážil? Byl bys radši, kdyby byla opravdu mrtvá?"
„Neměla žádný puls a nedýchala!" rozohnil se Stefan. „A nikdy jsme si nevyměnili dost krve, aby mohlo dojít k proměně!" Pohled mu ztvrdl. „Alespoň ne se mnou."
Elena znovu otevřela pusu, ale Damon jí položil dva prsty na rty, aby byla zticha. Vyrovnaně prohlásil: „A právě to je ten problém - jsi snad slepý, že to nevidíš? Řekls mi, ať se na ni podívám; tak se na ni podívej sám. Je v šoku a chová se zmateně. Ano, to připustím dokonce i já." Vyslal oslnivý úsměv a pokračoval. „Tohle je mnohem horší než běžný zmatek po proměně. Bude potřebovat krev - lidskou krev, jinak její tělo nebude mít dost síly, aby dokončilo přeměnu. Zemře."
Co tím myslí, zmateně? pomyslela si Elena rozhořčeně. „Je mi skvěle," prohlásila přes Damonovy prsty.
„Jsem akorát unavená, to je všechno. Chtěla jsem se zrovna pořádně vyspat, když jsem uslyšela, jak vy dva zápasíte, a přišla jsem ti pomoct. A tys mi ani nedovolil ho zabít," dodala otráveně.
„No ano, proč jsi jí to nedovolil?" zeptal se Stefan. Zíral na Damona a provrtával ho pohledem. Všechny náznaky spolupráce z jeho strany byly vyčerpány. „Bylo by to nejjednodušší řešení."
Damon mu vrátil pohled plný vzteku. Vzedmula se v něm vlna nenávisti stejně jako ve Stefanovi. Dech se mu zrychlil. „Možná nemám rád jednoduchá řešení," zasyčel. Pak se opět ovládl. Výsměšně se ušklíbnul a dodal: „Řekněme to takhle, bratříčku: pokud se někdo bude těšit z toho, že zbavil svět tvojí existence, budu to já. Nikdo jiný. Mám v úmyslu se toho úkolu ujmout osobně. A takové úkoly zvládám výborně, to mi věř."
„Tos nám dokázal," řekl Stefan tiše, jako by ho každé slovo bolelo.
„Ale tuhle," obrátil se Damon zářivým pohledem na Elenu, „tu jsem nezabil. Proč bych to dělal? Mohl jsem ji proměnit, kdykoli se mi zachtělo."
„Možná proto, že se právě zasnoubila s někým jiným."
Damon zvedl Eleninu ruku, která byla stále propletena s jeho. Na prostředníčku jí jiskřil zlatý prsten s jediným tmavomodrým kamenem. Elena se na něj zamračila, nejasně si vzpomínala, že už ho předtím někde viděla. Pak pokrčila rameny a unaveně se opřela o Damona.
„Tohle," prohlásil Damon a pohlédl na ni, „už nevypadá jako vážný problém, že? Myslím, že může být šťastná, že na tebe zapomněla." Pohlédl na Stefana se zlým úsměvem. „Ale to se dozvíme, až zase bude sama sebou. Pak se jí můžeme zeptat, kterého z nás si vybere. Souhlasíš?"
Stefan zavrtěl hlavou. „Jak vůbec můžeš něco takového navrhnout? Po tom, co se stalo..." Hlas mu odumřel na rtech.
„S Katherine? Já to dopovím, když to ty nedokážeš. Katherine zvolila hloupé řešení a pak za to zaplatila. Elena je jiná; ta ví přesně, co chce. Ale na tvém souhlasu nezáleží," přerušil další Stefanovy protesty. „Teď je důležité, že je slabá a potřebuje krev. A já dohlídnu na to, aby ji dostala. A pak zjistím, kdo jí tohle udělal. Můžeš se přidat, nebo jít po svých. Vyber si."
Postavil se a vytáhl na nohy i Elenu. „Půjdeme."
Elena s ním šla ochotně, měla radost, že se konečně něco děje. Lesy byly ve tmě zajímavé; toho si nikdy dřív nevšimla. Sovy vydávaly při lovu truchlivé volání a lesní myšky před nimi cupitavě prchaly. Vzduch byl v některých místech chladnější, protože nejprve prochládaly lesní prolákliny a doliny. Zjistila, že jí připadá snadné neslyšně se pohybovat spadaným listím vedle Damona; šlo jen o to, dávat si pozor, kam šlape. Neohlédla se, aby se přesvědčila, zda je Stefan následuje.
Místo, kde vyšli z lesa, okamžitě poznala. Už tu dneska jednou byla. Ale teď tam bylo pořádně živo - na autech blikala červenomodrá světla a reflektory ozařovaly schoulené tmavé postavy. Elena si je zvědavě prohlížela. Některé z nich vypadaly povědomě. Například tamta žena s úzkým ztrápeným obličejem a nervózníma očima - teta Judith? A ten vysoký muž vedle ní - že by její snoubenec Robert?
Ještě by s nimi měl být někdo, pomyslela si Elena. Děvčátko se stejně světlými vlasy, jako má ona sama. Ale přes všechno úsilí si nedokázala vybavit jméno.
Dvě objímající se děvčata v kruhu policistů - tyhle dvě si ale pamatuje. Ta malá plačící zrzka je Bonnie. A ta vyšší s tmavými vlasy, to je Meredith.
„Ale ona není ve vodě," vysvětlovala Bonnie jakémusi muži v uniformě. Hlas se jí třásl na pokraji hysterie. „Viděly jsme, jak ji Stefan vytáhl ven. Vždyť vám to říkám pořád dokola."
„A když jste odcházely, zůstal u ní?"
„Musely jsme to tak udělat. Bouřka stále sílila a v těch lesích bylo něco divného..."
„Na tom nezáleží," vložila se do toho Meredith. Její hlas nezněl o moc klidněji než Bonniin. „Stefan řekl, že pokud... pokud ji bude muset opustit, nechá ji ležet tam pod těmi vrbovými stromy."
„A kde je Stefan teď?" tázal se další uniformovaný policista.
„Nevíme, vydaly jsme se zpátky pro pomoc. Asi šel za náma. Ale pokud jde o to, co se stalo... co se stalo Eleně..." Bonnie se odvrátila a zabořila tvář Meredith do ramene.
Jsou nešťastné kvůli mně, uvědomila si Elena. To je od nich hloupé. Ale to můžu vyřešit. Vydala se ke kruhu světla, ale Damon ji stáhl zpátky. Ublíženě se po něm ohlédla.
„Takhle ne. Vyber si, kterého z nich chceš, a my ho ulovíme," prohlásil.
„Chci na co?"
„Na krmení, Eleno. Teď je z tebe lovec. A oni jsou tvoje kořist."
Elena pochybovačně přejela jazykem své dravčí zuby. Nic z toho, co viděla, jí nepřipadalo jako jídlo. Ale protože to Damon řekl, byla ochotná tomu uvěřit.
„Jak myslíš," souhlasila poslušně.
Damon naklonil hlavu a zúženýma očima si prohlížel scénu před sebou jako odborník oceňující vzácnou malbu.
„Co třeba páreček svalnatých záchranářů?"
„Ne," ozvalo se za nimi.
Damon se na Stefana sotva ohlédl. „Proč ne?"
„Protože útoků na zdejší obyvatele už bylo dost. Sice potřebuje lidskou krev, ale nemusí ji lovit." Stefan měl uzavřenou nepřátelskou tvář, z které však vyzařovalo pevné odhodlání.
„Máme snad jinou možnost?" zeptal se Damon ironicky.
„Přece víš, že ano. Najdeme někoho, kdo bude ochotný udělat to dobrovolně - nebo koho k té ochotě dokážeme přimět. Někoho, kdo by to udělal pro Elenu a kdo je dost silný, aby se s tím psychicky vyrovnal."
„A předpokládám, že už víš, kde takový výlupek ctností seženeme."
„Odveď ji do školy. Sejdu se tam s vámi," odpověděl Stefan a zmizel.
Když odcházeli, okolí mostku stále kypělo aktivitou, světla blikala a lidé se hemžili. Cestou kolem si Elena všimla podivné věci. Uprostřed řeky leželo auto, které zalévala ostrá světla reflektorů. Až na přední nárazník trčící z vody bylo úplně celé ponořené.
To je ale pitomé místo na parkování, pomyslela si a následovala Damona do lesů.
Stefanovy city se začínaly opět probouzet k životu.
Bolelo to. Myslel, že už má všechnu bolest za sebou, že už nikdy nic neucítí. Když vytáhl Elenino bezvládné tělo z tmavé vody, byl přesvědčený, že už ho nikdy nic nebude bolet, protože tomu hroznému okamžiku se nic nemůže vyrovnat.
Ale mýlil se.
Zastavil se a opřel se zdravou rukou o strom. Sklonil hlavu a zhluboka dýchal. Teprve když se rudá mlha rozptýlila a vyčistil se mu zrak, pokračoval v cestě, ale řezavá bolest v hrudi neutuchala. Přestaň na ni myslet, přikazoval si, ale věděl, že marně.
Není doopravdy mrtvá. To se přece počítá. Myslel, že už nikdy neuslyší její hlas, nikdy neucítí její dotyk...
Ale teď, když se ho dotkla, měla v úmyslu ho zabít.
Znovu se zastavil a předklonil se - měl strach, že se mu udělá špatně.
Vidět ji takhle bylo horší, než když ji viděl mrtvou a studenou na chladné zemi. Možná proto ho Damon nechal naživu. Možná je to jeho pomsta.
A možná by Stefan prostě měl udělat to, co plánoval, až zabije Damona. Počkat do úsvitu a pak sundat stříbrný prsten, který ho chrání před sluncem. Vztáhnout ruce a uvítat žhnoucí objetí slunečních paprsků, dokud nespálí maso na jeho kostech a neukončí tu bolest jednou provždy.
Ale věděl, že to neudělá. Dokud po zemi kráčí Elena, nikdy ji neopustí. I když ho nenávidí, i když ho loví. Udělá vše, co bude v jeho silách, aby byla v bezpečí.
Stefan odbočil k penzionu. Potřeboval se upravit, než ho spatří lidské oči. V pokoji si smyl krev z obličeje a krku a důkladně prohlédl zraněnou paži. Už se začala hojit a soustředěním mysli to může ještě urychlit. Spaluje načerpané Síly rychle; boj s bratrem ho oslabil. Ale tohle je důležité. Ne kvůli bolesti - té si sotva všiml - ale protože potřebuje být v co nejlepší kondici.
Damon a Elena na něho čekali před školou. Cítil bratrovu netrpělivost a v Eleně vnímal nově probuzenou divokost.
„Radím ti, aby to fungovalo," ucedil Damon.
Stefan neodpověděl. Školní sál byl dalším centrem rozruchu. Všichni si měli užívat plesu ke Dni zakladatelů - ale ti, kdo zde zůstali navzdory bouřce, rázovali po sále, anebo se sdružovali do malých skupinek a vzrušeně hovořili. Stefan nahlédl otevřenými dveřmi a myslí hledal určitou osobu.
Našel ji. Blonďatá hlava se skláněla nad stolem v rohu.
Matte.
Matt se napřímil a zmateně se rozhlédl kolem. Stefan ho svou myslí nutil vyjít ven. Potřebuješ na vzduch, našeptával Mattovi do podvědomí. Máš chuť se jít na chvilku provětrat.
Damonovi, který splýval s tmou hned za kruhem světel, řekl: Vezmi ji do školy, do fotokomory. Ví, kde to je. A neukazujte se, dokud vám neřeknu. Pak odešel čekat na Matta.
Matt vyšel ven a obrátil ztrápenou tvář k temné obloze. Když ho Stefan oslovil, prudce sebou trhl.
„Stefane, tady jsi!" Zoufalství, naděje a hrůza se mu svářily v obličeji. Pospíšil si ke Stefanovi. „Už ji - už ji našli? Je něco nového?"
„Co ti řekli?"
Matt na něj chvíli hleděl a pak odpověděl: „Bonnie a Meredith sem přišly a tvrdily, že Elena odjela v mém autě k Wickery Bridge. A říkaly, že je..." Odmlčel se a polkl. „Stefane, viď, že to není pravda?" žadonil očima.
Stefan uhnul pohledem.
„Ach, panebože," vzdychl Matt chraplavě. Obrátil se ke Stefanovi zády a vtiskl si pěsti do očí. „Já tomu nevěřím, prostě nevěřím. To nemůže být pravda."
„Matte..." Stefan se zlehka dotknul jeho ramene.
„Promiň," řekl Matt drsně rozechvělým hlasem. „Ty sám určitě prožíváš peklo a já ti to dělám ještě horší."
Víc, než tušíš, pomyslel si Stefan a nechal ruku klesnout. Přišel s úmyslem použít Síly, aby Matta přesvědčil. Ale teď mu to připadalo nemožné. To nemůže udělat, ne prvnímu - a jedinému - lidskému příteli, kterého v tomhle místě má.
Jedinou další možností bylo říct Mattovi pravdu. Ať si Matt sám zvolí, co udělá, až bude do všeho zasvěcen.
„Kdyby existovalo něco, co pro Elenu můžeš udělat zrovna teď," řekl, „udělal bys to?"
Matt byl příliš pohlcen emocemi, než aby se zeptal, co je to za pitomou otázku. „Cokoli," odsekl skoro naštvaně a utřel si rukávem oči. „Pro ni bych udělal cokoli." Podíval se na Stefana s jakýmsi vzdorem v očích a rozechvěle dýchal.
Tak to ti blahopřeju, pomyslel si Stefan s náhlým bodnutím u srdce. Právě jsi vyhrál exkurzi do Zóny Soumraku.
„Tak pojď se mnou," vyzval ho. „Něco ti ukážu."
3.
E
lena s Damonem čekali v temné komoře. Stefan vnímal jejich přítomnost v malé předsíňce, když otevřel dveře do fotokomory a zavedl Matta dovnitř.
„Tyhle dveře by měly být zamčené," poznamenal Matt, když se Stefan natáhl po vypínači.
„Taky byly," odpověděl. Nevěděl, co ještě říct, aby Matta připravil na to, co přijde. Ještě nikdy se záměrně neodhalil před člověkem.
Tiše stál, dokud se Matt neotočil a nepohlédl na něho. Místnost byla studená a tichá a zdálo se, že v ní ztěžkl vzduch. Chvíle ticha se protahovala a Stefan sledoval, jak se Mattův výraz zvolna mění: otupění žalem vystřídal zmatek a pak nejistota.
„Nerozumím," řekl Matt tiše.
„Já vím, že ne." Díval se na Matta a záměrně odhazoval masku a boural zdi, které skrývaly Síly před lidským vnímáním. Zároveň si všiml, že nejistotu na Mattově tváři vystřídal strach. Matt zamrkal a zavrtěl hlavou, dech se mu zrychlil.
„Co to...?" začal přiškrceným hlasem.
„Pravděpodobně existuje mnoho věcí, které tě na mně udivily," promluvil Stefan. „Proč nosím při silném světle sluneční brýle. Proč nejím. Proč mám tak silné reflexy."
Matt stál nyní zády ke vchodu do temné komory. Zachvěl se mu ohryzek, jako by se marně snažil polknout. Stefan svými zostřenými dravčími smysly dokonce slyšel, jak mu tluče srdce.
„Ne," vydechl Matt.
„Muselo ti to připadat divné, musel ses sám sebe ptát, proč se tak liším od všech ostatních."
„Ne - teda, chci říct... nezáleží mi na tom. Nestrkám nos do věcí, do kterých mi nic není." Matt se sunul ke dveřím, zalétl k nim na téměř nepostřehnutelný okamžik očima.
„Nedělej to, Matte. Nechci ti ublížit, ale nemůžu tě teď nechat odejít." Vnímal stěží ovládanou potřebu, kterou vyzařovala Elena ze svého úkrytu. Ještě počkej, oslovil ji.
Matt strnul a vzdal jakýkoli pokus o únik. „Pokud jsi mě chtěl vyděsit, podařilo se ti to," odpověděl tiše. „Co ještě chceš?"
Teď, pokynul Stefan Eleně. Mattovi řekl: „Otoč se."
Matt poslechl. A vykřikl.
Stála tam Elena, ale ne ta Elena, kterou si pamatoval z odpoledne, kdy ji viděl naposledy. Teď byla pod lemem šatů bosa a husté záhyby bílého mušelínu, které jí splývaly podél boků, byly pocukrované ledovými krystalky, které se na světle třpytily. Vždycky měla bledou pleť, ale teď se mrazivě leskla a zdálo se, jako by světlé vlasy měla pokryté stříbrným třpytem. Ale skutečný rozdíl spočíval v její tváři. Ty temně modré oči měly zasněný výraz, ze kterého přesto čišela nepřirozená živost. V tváři jí četl jakési smyslné očekávání a kolem úst se jí usídlil hladový výraz. Byla ještě krásnější než zaživa, ale byla to děsivá krása.
Zatímco Matt ohromeně zíral, Elena si růžovým jazýčkem olízla rty.
„Matte," oslovila ho a zdůraznila první hlásku jeho jména. Pak se usmála.
Stefan uslyšel, jak Matt nevěřícně zalapal po dechu, i vzlyk, který mu unikl, když se od ní odvrátil.
To je v pořádku, uklidňoval ho Stefan pomocí svých Sil. Matt sebou škubl a pohlédl na něj očima rozšířenýma údivem. Stefan dodal: „Tak, teď to víš."
Mattův výraz napovídal, že si nepřeje vědět. Stefan viděl naprosté popření v jeho tváři. Avšak vedle Eleny se objevil Damon a posunul se malinko doprava. Jeho přítomnost ještě zvýšila napětí v místnosti.
Matt byl obklíčen. Všichni tři se k němu blížili, nadpozemsky krásní, ale hroziví.
Stefan cítil Mattův strach. Byl to bezmocný děs králíka před liškou, myši před hadem. A Matt měl právo se bát. Oni byli predátoři, lovci, a on byl kořist. Jejich životním údělem bylo zabíjet lidi.
A právě teď se všechny jeho instinkty vymykaly kontrole, nutily ho v panice prchat, což u Stefana spouštělo lovecký reflex. Když kořist prchá, šelma ji pronásleduje; takhle prosté to je. Všichni tři predátoři byli napjatí na nejvyšší míru a Stefan cítil, že jestli Matt vyrazí na úprk, nedokáže nést odpovědnost s následky.
Nechceme ti ublížit, našeptával mu. Elena tě potřebuje - a to, co od tebe chce, ti nezpůsobí trvalé následky. Ani to nemusí bolet, Matte. Ale Matt měl stále svaly napjaté k útěku a Stefan si uvědomil, že jejich trojice ho vlastně loví: přibližují se, připraveni zmařit každý pokus o únik.
Říkal jsi, že pro Elenu uděláš cokoli, připomněl Mattovi zoufale a viděl, jak přece jen nakonec dospěl k rozhodnutí.
Matt zhluboka vydechl a napětí v jeho těle povolilo. „Máš pravdu, to jsem říkal," zašeptal. Bylo vidět, jak sbírá síly, než se odhodlal pokračovat. „Co přesně potřebuje?"
Elena se naklonila, položila Mattovi prst na hrdlo a sledovala jím pružně vystupující cévu.
„Ne, tuhle ne," zasáhl Stefan rychle. „Nechceš ho přece zabít. Vysvětli jí to, Damone." Když se Damon k ničemu neměl, zopakoval: „Vysvětli jí to!"
„Zkus to tady nebo tady," ukazoval Damon s klinickou přesností a zvedl Mattovi bradu. Byl natolik silný, že by se mu Matt nedokázal vykroutit, a Stefan opět cítil, jak chlapcův strach roste.
Věř mi, Matte. Přistoupil k němu zezadu. Ale musí to být tvoje rozhodnutí, dodal, náhle přemožen soucitem. Můžeš si to rozmyslet.
Matt zaváhal a pak procedil skrze zaťaté zuby. „Ne, pořád jí chci pomoct. Chci ti pomoct, Eleno."
„Matte," zašeptala a hypnotizovala ho očima modrýma jako drahokamy za závojem hustých řas. Pak je sklopila k jeho hrdlu a dychtivě pootevřela rty. Po nejistotě, kterou pociťovala, když ji Damon vybízel ke krmení na záchranářích, už nebylo ani stopy. „Matte," usmála se znovu a pak udeřila. Rychle jako dravý pták.
Stefan podepřel Mattovi záda, aby mu ulevil. V okamžiku, kdy mu Eleniny zuby pronikly kůží, pokusil se Matt ucuknout, ale Stefan mu rychle poradil: Nebojuj s tím, jinak tě to bude bolet.
Když se Matt pokoušel uvolnit, nečekaně mu pomohla Elena - čišela z ní vřelá radost štěněte krmícího se u matky. Tentokrát se dokázala správně zakousnout hned napoprvé, což ji naplňovalo nevinnou pýchou a rostoucím uspokojením, jak tišila nejhorší hlodání hladu. A také vděčností a uznáním vůči Mattovi, uvědomil si Stefan s náhlým přívalem žárlivosti. Necítila k Mattovi nenávist ani ho nechtěla zabít, protože nepředstavoval žádnou hrozbu pro Damona. Má Matta ráda.
Stefan ji nechal krmit, dokud to bylo bezpečné, a pak ji zarazil. Už dost, Eleno, jinak mu ublížíš. Ale vyžadovalo to společné úsilí jeho, Damona i vyčerpaného Matta, aby se ji podařilo odtrhnout.
„Teď potřebuje odpočívat," řekl Damon. „Vezmu ji někam, kde bude v bezpečí." Neptal se Stefana, jen mu to oznamoval.
Když odcházeli, dodal v duchu jen pro Stefanovy uši: Nezapomněl jsem, že jsi mě napadnul, bratříčku. Později si o tom popovídáme.
Stefan za nimi hleděl. Všiml si, jak Elenin zrak zůstává přikovaný k Damonovi, jak ho následuje bez jakýchkoli otázek. Ale hlavně, že je nyní mimo nebezpečí; z Mattovy krve získá tolik potřebnou sílu. To je to zásadní, čeho se Stefan musí držet - neustále si připomínal, že to je taky to jediné, na čem záleží.
Otočil se a zaznamenal Mattův omámený výraz. Chlapec klesl do jedné z plastových židlí a zíral před sebe.
Pak pozvedl oči ke Stefanovi a zarputile si jeden druhého měřili.
„Takže," připomněl mu Matt, „teď to vím." Zavrtěl hlavou a lehce se poodvrátil. „Ale pořád tomu nemůžu uvěřit," mumlal si. Nesměle si přitiskl prsty ze strany ke krku a cukl sebou. „Až na tohle." Pak se zamračil. „Ten kluk - Damon. Kdo je to?"
„Je to můj starší bratr," odpověděl Stefan bez jakýchkoli emocí. „Jak to, že znáš jeho jméno?"
„Minulý týden byl u Eleny doma. Prskalo po něm kotě." Matt se zarazil a evidentně si vzpomněl ještě na něco dalšího. „A Bonnie měla nějaký paranormální záchvat."
„Předpovídala budoucnost? Co přesně říkala?"
„Říkala... říkala, že v domě je Smrt."
Stefan pohlédl ke dveřím, kudy odešli Damon s Elenou. „Mluvila pravdu."
„Stefane, co se to děje?" Do Mattova hlasu se vloudil prosebný tón. „Pořád tomu nerozumím. Co se to Eleně stalo? Takhle už zůstane navždycky? Copak s tím nemůžeme nic dělat?"
„Jak - takhle?" surově opáčil Stefan. „Dezorientovaná? Nebo jako upír?"
Matt uhnul pohledem. „Obojí."
„Co se týče toho prvního, snad se trochu vzpamatuje, teď když se nakrmila. Nebo alespoň Damon si to myslí. A co se týče toho druhého, existuje jenom jediná věc, která může změnit její stav." Mattovi zaplály oči nadějí, ale Stefan nemilosrdně pokračoval: „Pořídit si dřevěný kolík a proklát jí srdce. Pak už nebude upírem. Bude jen mrtvá."
Matt vstal a přešel k oknu.
„Ale nezabil bys ji tím, protože to už se stalo. Utopila se v řece, Matte. Ale protože v sobě měla dost krve ode mě," zarazil se, aby překonal chvění v hlase, „a zdá se, že i od mého bratra, proměnila se, místo aby zemřela. Probudila se jako šelma, jako my. A odteď už jí bude pořád."
Matt, stále ještě obrácený zády, odpověděl: „Vždycky jsem věděl, že s tebou není něco v pořádku. Namlouval jsem si, že je to tím, že jsi cizinec." Zavrtěl nad sebou hlavou. „Ale hluboko uvnitř jsem věděl, že je v tom něco víc. Jenže něco mi pořád našeptávalo, že ti můžu věřit, tak jsem to udělal."
„Jako tenkrát, když jsi se mnou jel pro ten sporýš."
„Ano, jako tenkrát." A dodal: „A můžeš mi teď prosím tě říct, k čemu vlastně byl?"
„Měl Elenu ochránit. Chtěl jsem, aby se od ní Damon držel dál. Ale teď to vypadá, že ona si to nakonec nepřála." Nedokázal potlačit hořkost a pocit kruté zrady, které mu zaznívaly v hlase.
Matt se konečně otočil. „Nesuď ji, dokud se nedozvíš všechna fakta, Stefane. To je jediná věc, kterou jsem si jistý."
Stefan byl zaskočený; pak se smutně usmál. Teď jsou oba ve stejném postavení - Elenini bývalí. Byl zvědavý, jestli i on dokáže být ohledně této skutečnosti tak velkorysý, jako byl Matt.
Ale měl takový dojem, že ne.
Zvenku se ozval hluk. Pro lidské ucho ještě nebyl slyšitelný a i Stefan ho téměř přeslechl - dokud do jeho vědomí nepronikl význam slov.
Pak si uvědomil, co tady ve škole spáchal před pouhými několika hodinami. Úplně zapomněl na Tylera Smallwooda a jeho drsné kamarádíčky.
Teď se mu ovšem vzpomínky vrátily. Zalila ho vlna hrůzy a hanby, až se mu sevřelo hrdlo. Byl úplně mimo sebe žalem nad ztrátou Eleny a veškeré rozumné myšlení se mu zhroutilo. Ale pro to, co udělal, neexistuje žádná omluva. Jsou všichni mrtví? Je možné, že on, který přísahal, že již nikdy nebude zabíjet, zavraždil dnes šest lidí?
„Stefane, počkej. Kam jdeš?" Když neodpověděl, Matt se vydal za ním. Musel napůl utíkat, aby mu stačil, ven na asfaltové parkoviště. Na druhé straně viděli pana Shelbyho, jak stojí u skladu.
Školník měl tvář šedivou a zbrázděnou hrůzou. Vypadalo to, že se snaží křičet, ale z úst mu vycházely jen tiché přiškrcené zvuky. Stefan se protlačil kolem něj a pohlédl do místnosti. Přitom měl podivný pocit, že už tohle kdysi zažil.
Vypadalo to jako místnost Šíleného vraha z dobročinné akce Strašidelný dům. S tím rozdílem, že tohle nebyla scéna připravená pro návštěvníky. Tohle byla skutečnost.
Všude se válela těla poházená mezi kusy dřeva a střepy skla z rozbitého okna. Všechno kolem bylo pokryto rudohnědou a zlověstnou zasychající krví. Na jediný pohled bylo poznat proč - každé tělo mělo dvě rudě krvácející rány na hrdle. Kromě Caroline: její hrdlo bylo nedotčené, ale v očích měla vytřeštěný nepřítomný pohled.
Za Stefanem supěl rozčilený Matt. „Stefane... Elena tone... ona ne..."
„Buď zticha," okřikl ho Stefan. Ohlédl se na pana Shelbyho, ale školník právě klopýtal ke svému vozíku s mopy a smetáky, aby se o něj opřel. Když Stefan vykročil, aby poklekl k Tylerovi, pod nohama mu křupalo sklo.
Není mrtvý. Při tom poznání Stefana zalila vlna úlevy. Tylerův hrudník se maličko zdvíhal, a když mu Stefan zvedl hlavu, pootevřel oči a věnoval mu skelný nevidoucí pohled. Nic si nepamatuješ, přikázal mu Stefan v duchu. Sám se divil, proč se s tím vůbec obtěžuje. Měl by prostě z Fell's Church odejít, jednoduše zmizet a nikdy se sem nevrátit.
Ale neudělá to. Ne, dokud je tu Elena.
Vyhledal podvědomí ostatních obětí, mentálně je uchopil a přikázal jim totéž, vetkl tu myšlenku hluboko do jejich podvědomí. Nepamatuješ si, kdo tě napadl. Z celého odpoledne si nepamatuješ vůbec nic.
Přitom si uvědomil, jak se jeho mentální Síla chvěje jako přepjaté svaly. Blížil se vyhoření.
Venku konečně pan Shelby našel hlas a začal křičet. Stefan nechal Tylerovu hlavu opět klesnout na podlahu a otočil se.
Matt cenil zuby ve vzteklém šklebu. Nozdry měl rozšířené, jako by právě ucítil něco nechutného. Díval se na něj jako na úplně cizího člověka. „To nebyla Elena," zašeptal. „Tos udělal ty."
Buď zticha! Stefan se kolem něj protlačil ven do chladivé náruče noci, toužil mít mezi sebou a tou místností co největší vzdálenost. Cítil ledový vzduch na žhnoucí pokožce. Zvuk běžících kroků odněkud od jídelny mu napověděl, že školníkovy výkřiky nakonec někdo uslyšel.
„Tos udělal ty, že jo?" Matt následoval Stefana ven. Z jeho hlasu bylo znát, jak se zoufale snaží porozumět.
Stefan se k němu otočil. „Ano, to jsem byl já," zavrčel. Shlížel na Matta a neskrýval nic z hrozivého hněvu, který cítil. „Říkal jsem ti, Matte, že jsme lovci. Šelmy. Vy jste ovce; my jsme vlci. A Tyler si o to říkal každý den od chvíle, kdy jsem sem přijel."
„Jasně, říkal si o jednu do nosu. Jakous mu dal za vyučenou tenkrát. Ale... tohleto?" Matt se k němu blížil a hleděl mu beze strachu do očí. Má odvahu, to mu Stefan musel přiznat. „A ani toho nelituješ? Ani tě to nemrzí?"
„Proč by mělo?" odpověděl mu Stefan chladně. „Tobě snad přijde líto, když sníš moc velký steak? Lituješ snad krávu?" Viděl Mattův výraz znechucené nevíry a pokračoval, prohluboval tak bolest, která mu svírala hruď. Bude lepší, když se od něj Matt bude držet dál, hodně daleko. Nebo by mohl skončit jako ta těla ve skladu. „Jsem to, co jsem, Matte. A pokud se s tím nedokážeš vyrovnat, měl by ses radši ode mě držet dál."
Matt na něj ještě chvíli zíral a znechucená nevíra pomalu přešla do znechuceného zklamání. Vystoupily mu svaly na čelisti. A pak se beze slova otočil a odešel.
Elena byla na hřbitově.
Damon ji tu nechal a nakázal jí, aby čekala, až se pro ni vrátí. Ale ona nechtěla tiše čekat. Cítila se unavená, ale ne vyloženě ospalá. Čerstvá krev na ni působila jako povzbuzení kofeinem. Chtěla se vydat na průzkum.
Hřbitov byl plný utajené aktivity, přestože v dohledu nebyli žádní lidé. Mezi stíny se k potoku plížila liška. Malí hlodavci se hemžili pod dlouhou zplihlou trávou okolo náhrobků, pištěli a cupitali. Sova pálená téměř neslyšně proletěla směrem ke zřícenině kostela, kam se snesla se strašidelným zvoláním.
Elena vstala a vydala se za ní. Tohle bylo mnohem lepší, než se schovávat v trávě jako myš nebo hraboš. Se zájmem se rozhlédla po zříceném kostele a použila své zostřené smysly, aby ho prozkoumala. Většina střechy se zřítila dovnitř a stát zůstaly jen tři zdi, ale zvonice se stále tyčila vzhůru jako jediný osamělý monument uprostřed hromady trosek.
Na jedné straně viděla hrobku Thomase a Honorie Fellových. Vypadala jako veliká kamenná krabice nebo snad rakev. Elena si soustředěně prohlížela bílé mramorové tváře soch vytesaných na víku. Spočívaly v pokojné harmonii, se zavřenýma očima a rukama složenýma na hrudi. Thomas Fell vypadal vážně a poněkud přísně, zatímco Honoria působila jen smutně. Elena nepřítomně pomyslela na vlastní rodiče, odpočívající bok po boku na moderním hřbitově.
Půjdu domů; tam bych přece měla jít, pomyslela si. Teprve teď si vzpomněla na domov. Dokonce si ho dokázala vybavit: svůj krásný pokoj s modrými závěsy, s nábytkem z třešňového dřeva a s malým krbem. A s čímsi důležitým pod prknem v šatníku.
Spíš instinktem než po paměti našla cestu do Maple Street. Nechala nohy, ať ji tam samy dovedou. Byl to prastarý dům s velikou verandou a přední okna sahala od stropu až k podlaze. Na příjezdové cestě stálo Robertovo auto.
Elena se vydala k předním dveřím, ale pak se zarazila. Existuje jakýsi důvod, proč by ji lidé neměli vidět, ačkoli si zrovna nemůže vzpomenout, jaký. Zaváhala a pak hbitě vyšplhala po kdouloni až k oknu do svého pokoje.
Ale dovnitř se nedostane, aniž by si jí někdo všiml. Na posteli totiž seděla žena, která držela na klíně Elenino červené kimono a hleděla na něj. Teta Judith. Robert stál u toaletky a mluvil na ni. Elena zjistila, že rozumí mumlání jeho hlasu i přes zavřené okno.
„...ven zase zítra," říkal zrovna. „Tedy pokud nebudou pokračovat bouřky. Projdou každý metr těch lesů a najdou ji, Judith. Uvidíš." Teda Judith neříkala nic a on pokračoval ještě zoufaleji. „Nesmíme se vzdávat naděje, bez ohledu na to, co říkají ta děvčata..."
„To nemá smysl, Bobe." Teta Judith konečně zvedla hlavu. Oči měla zarudlé, ale suché. „Nemá to smysl."
„Práce záchranářů? Takhle nesmíš mluvit." Přistoupil těsně k ní.
„Ne, to ne... já jen, že někde v srdci vím, že ji nenajdeme živou. Myslím tím... všecko. Nás. To, co se dneska stalo, je naše vina..."
„To není pravda. Byla to prostě nešťastná nehoda."
„Ano, ale došlo k ní kvůli nám. Kdybychom na ni nebyli tak přísní, nikdy by takhle neodjela a nechytla by ji ta bouřka. Ne, Bobe, nesnaž se mě přerušit; chci, abys mě poslouchal." Teta Judith se zhluboka nadechla a pokračovala. „Nejde jenom o dnešek. Elena měla potíže už delší dobu, od té doby, co začala škola, ale já jsem si těch náznaků moc nevšímala. Protože jsme měla příliš plnou hlavu sama sebe - nás, než abych jim věnovala pozornost. Teď si to uvědomuji. A teď, když je Elena... pryč... nechci, aby se to samé opakovalo s Margaret."
„Co to říkáš?"
„Říkám, že si tě nemůžu vzít, alespoň ne tak brzy, jak jsme plánovali. A možná nikdy." Aniž na něj pohlédla, tiše pokračovala. „Margaret toho už ztratila příliš. Nechci, aby měla pocit, že ztrácí i mě."
„Ale ona tě neztratí. Pokud se něco změní, tak jen to, že získá někoho dalšího, protože tu budu častěji. Přece víš, co k ní cítím."
„Je mi to líto, Bobe; já to tak prostě nevidím."
„To nemůžeš myslet vážně. Potom, kolik času jsem tu strávil... po tom, co všechno jsem udělal..."
Hlas tety Judith zněl suše a neústupně. „Myslím to vážně."
Ze své pozorovatelny za oknem Elena Roberta zvědavě pozorovala. Na čele mu naběhla žíla a zrudl ve tváři.
„Zítra na to změníš názor," prohlásil.
„Nezměním."
„Nemyslíš to tak..."
„Ale myslím. Neříkej mi, že změním názor, protože to se nestane."
Na okamžik se Robert jen bezmocně rozhlížel kolem sebe, pak mu však tvář potemněla hněvem. Promluvil nekompromisně chladným hlasem: „Chápu. No, pokud je to tvoje poslední slovo, měl bych raději odejít ihned."
„Bobe," teta Judith se zaskočeně otočila za ním, ale on už byl ze dveří pryč. Váhavě povstala, jako by si nebyla jistá, jestli se má vydat za ním. V prstech hnětla rudou látku. „Bobe!" zavolala znovu, naléhavěji, a otočila se, aby položila kimono Eleně na postel a mohla jít za ním.
Pak zalapala po dechu a ruka jí vylétla k ústům. Strnula. Její oči hleděly přímo do Eleniných skrze stříbřitou okenní tabulku. Dlouhou chvíli tak nehnutě hleděly jedna na druhou. Pak si teta Judith odkryla ústa a začala křičet.
4.
N
ěco strhlo Elenu ze stromu. Zaskučela na protest, ale dopadla na nohy jako kočka. O vteřinu později spadla na kolena a odřela si je. Rychle se otočila, připravena zahnutými prsty zaútočit na toho, kdo to udělal. Damon jí však srazil ruku.
„Proč jsi mě stáhnul dolů?" dožadovala se Elena vysvětlení.
„Proč jsi nezůstala tam, kde jsem ti řekl?" odsekl.
Zuřivě zírali jeden na druhého. Pak cosi odvedlo Eleninu pozornost. Nahoře pokračovaly výkřiky doprovázené nyní i údery o sklo. Damon ji postrčil blíž k domu, kam nebylo shora vidět.
„Vypadneme z toho randálu," prohlásil rozmrzele a vzhlédl. Aniž čekal na odpověď, popadl ji za paži. Elena však vzdorovala.
„Musím jít dovnitř!"
„To nemůžeš." Věnoval jí vlčí úsměv. „A to myslím doslova. Nedokážeš vejít do toho domu. Nikdo tě nepozval."
Elena na okamžik zaváhala a nechala ho, aby ji odtáhl o pár kroků. Pak se ale znovu zastavila.
„Ale já potřebuju svůj deník!"
„Cože?"
„Je v šatníku, pod prknem v podlaze. A já ho potřebuju. Bez deníku nemůžu jít spát." Elena nevěděla, proč kolem toho dělá takové cavyky, ale připadalo jí to důležité.
Damon vypadal podrážděně, ale pak se mu obličej rozjasnil. „Tu máš," řekl prostě a oči mu zářily. Vytáhl něco z bundy. „Vezmi si ho."
Elena si pochybovačně prohlíželo to, co jí nabízel.
„Je to tvůj deník, nebo ne?"
„Ano, ale to je ten starý; já chci svůj nový deník."
„Tenhle ti bude muset stačit, protože jiný nedostaneš. A pojď, než ten křik splaší celé sousedství." Hlas měl opět chladný a rozkazovačný.
Elena rozvažovala nad knížkou ve své ruce. Byla malinká, v modrém sametovém přebalu a s mosazným zámečkem. Možná to není nejnovější vydání, ale připadají známý. Usoudila, že je to přijatelné řešení.
Dovolila Damonovi, aby ji odvedl do noci.
Neptala se, kam ji vede. Bylo jí to celkem jedno. Ale ten dům na Magnolia Avenue poznala; tady bydlí Alaric Saltzman.
A byl to také Alaric, kdo otevřel dveře a vpustil Damona a Elenu dovnitř. Učitel historie však vypadal podivně a zdálo se, že je ve skutečnosti nevidí. Měl skelný pohled a pohyboval se jako automat.
Elena si olízla rty.
„Ne," zarazil ji Damon stručně. „Tenhle není k jídlu. Je trochu slizký, ale u něj v domě bys měla být v bezpečí. I já jsem tu spával. Tam nahoře." Vedl ji po schodech vzhůru na půdu s jediným malým okénkem. Byla přecpaná odloženými věcmi: byly tu sáňky, lyže, houpací síť. A úplně na konci ležela na podlaze stará matrace.
„Ráno nebude mít ponětí, že tu jsi. Lehni si." Elena poslechla a zaujala pozici, která jí připadala přirozená - natáhla se na záda a složila ruce kolem deníčku, který si položila na prsa.
Damon přes ni přehodil kus voskovaného plátna a zakryl jí bosé nohy.
„Spi, Eleno," řekl.
Sklonil se nad ní a na okamžik měla dojem, že se chystá... cosi udělat. Byla příliš popletená. Jeho pohled černý jako noc jí vyplnil zorné pole. Pak ustoupil a ona opět mohla dýchat. Přítmí půdy ji zahalilo. Zavřely se jí oči a usnula.
Probouzela se pomalu. Uvědomovala si, kde se nachází, kousek po kousku. Vypadá to na něčí půdu. Co tady proboha dělá?
Kdesi mezi hromadami věcí, pokrytými voskovaným plátnem, se proháněly myši nebo krysy, ale ten zvuk jí nevadil. Okolo okenice malého okénka neznatelně pronikal proužek světla. Elena odhodila provizorní přikrývku a vydala se na průzkum.
Určitě je na čísi půdě - a ne někde, kde by to znala. Měla pocit, jako by byla dlouho nemocná a právě se zotavila. Který je asi den, přemítala.
Dole pod sebou uslyšela hlasy. O patro níž. Něco jí říkalo, aby byla opatrná a zůstala naprosto zticha. Bála se způsobit jakýkoli hluk. Zvedla dveře na půdu naprosto tiše a opatrně sešla na podestu. Pod sebou viděla obývák. Poznávala ho; na té pohovce seděla, když Alaric Saltzman pořádal večírek. Je v domě Ramseyových.
A tam dole je Alaric Saltzman; viděla temeno jeho světlovlasé hlavy. Ale překvapil ji jeho hlas. Chvíli trvalo, než si uvědomila, že to je proto, že nezní pošetile ani nejapné nebo jinak, jak obvykle zněl, když Alaric mluvil před třídou. Ani nežvástal o psychologii. Mluvil klidně a rozhodně ke dvěma dalším mužům.
„Může být kdekoli, klidně někde přímo před našima očima. Ale spíš bude mimo město. Možná v lesích."
„Proč zrovna v lesích?" zeptal se jeden z těch mužů.
Elena poznávala i tenhle hlas a tuhle lysou hlavu. Byl to pan Newcastle, ředitel střední školy.
„Nezapomínejte, že první dvě oběti byly nalezeny v blízkosti lesa," ozval se druhý muž. Není to doktor Feinberg? podivila se Elena. Co ten tady dělá? A co tu vůbec dělám já?
„Ne, je v tom víc než jen tohle," vysvětloval Alaric. Ostatní mu naslouchali s respektem, dokonce s úctou. „Ty lesy v tom hrají nějakou roli. Možná tam mají úkryt, nějaké doupě, kde mohou zmizet z povrchu zemského, pokud budou odhaleni. Pokud tam něco takového je, najdu to."
„Jste si jistý?" zeptal se dr. Feinberg.
„Jsem si jistý," potvrdil Alaric stručně.
„A myslíte, že tam najdete i Elenu," prohlásil ředitel. „Ale zůstane tam? Nebo se vrátí zpátky do města?"
„To já nevím." Alaric začal přecházet po místnosti, zvedl knihu z konferenčního stolku a mimoděk v ní zalistoval. „Jediný způsob, jak to zjistit, je dávat pozor na její přátele, Bonnii McCulloughovou a tu tmavovlásku, Meredith. Je dost pravděpodobné, že ony ji uvidí první. To se obvykle stává."
„A co až ji vypátráme?" zeptal se dr. Feinberg.
„To nechte na mě," řekl Alaric tiše a nekompromisně. Sklapl knihu a upustil ji zpět na konferenční stolek se znepokojivým úderem.
Ředitel pohlédl na hodinky. „Měl bych už raději jít; mše začíná v deset hodin. Předpokládám, že přijdete oba?" Cestou ke dveřím se zastavil a nerozhodně se ohlédl zpět. „Alariku, doufám, že si s tím poradíš. Když jsem tě sem zavolal, nedošly ještě věci takhle daleko. A teď začínám uvažovat..."
„Já si s tím poradím, Briane. Jak jsem řekl; nech to na mně. Nebo bys měl radši školu všude v novinách nejen jako dějiště tragédie, ale i jako ‚Prokletou střední školu v Boone County'? Shromaždiště duchů? Školu, kudy kráčejí nemrtví? Takovou publicitu bys chtěl?"
Pan Newcastle zaváhal a kousal si ret. Pak přikývl, ale stále vypadal nešťastně. „Tak dobře, Alariku. Zařiď to rychle a čistě. Uvidíme se v kostele." Odešel a doktor Feinberg ho následoval.
Alaric chvíli jen tak stál a zíral do prázdna. Nakonec sám pro sebe přikývl a také vyšel ze dveří.
Elena se pomalu vrátila po schodech nahoru.
Co se to tam do háje dělo? Byla zmatená, jako by se vznášela mimo čas a prostor. Potřebovala vědět, jaký je den, proč tu je a proč cítí takový strach. A proč má tak silný pocit, že ji nikdo nesmí spatřit ani uslyšet nebo si jí jakkoli všimnout?
Rozhlédla se po půdě, ale nespatřila nic, co by jí nějak pomohlo. Tam, co ležela, byla jen matrace a voskované plátno... a malá modrá knížečka.
Její deník! Dychtivě ho popadla, otevřela a listovala zápisky. Končily 17. října; nijak jí tedy nepomohly zjistit dnešní datum. Ale když tak hleděla na to písmo, začaly se jí před očima odvíjet obrazy a řadily se jako perličky na šňůrce vzpomínek. Aniž odtrhla zrak od knížky, pomalu si sedla na matraci. Nalistovala začátek a začala si číst o životě Eleny Gilbertové.
Když skončila, děsem a hrůzou jí bylo mdlo. Před očima jí tancovaly bílé mžitky. Ty stránky obsahovaly tolik bolesti. Tolik plánů, tolik tajemství, tolik touhy. Byl to příběh dívky, která si připadala ztracená ve vlastním rodišti, ve vlastní rodině. Která hledala... cosi. Cosi, čeho nemohla nikdy úplně dosáhnout. Ale to nebyla příčina té zoufalé paniky, která ji připravila o veškerou energii. To nebyl důvod, proč měla pocit nekonečného pádu, i když seděla tak klidně, jak jen dokázala. Tu hrůzu v ní vzbuzovalo to, že si vzpomněla.
Teď už si vzpomněla na všechno.
Na most i na zběsilou vodu. Na děs, když jí z plic unikl poslední doušek vzduchu a nedalo se dýchat nic než voda. Na to, jak to bolelo. A na ten poslední okamžik, kdy to bolet přestalo, kdy přestalo úplně všechno. Kdy všechno... skončilo.
Ach Stefane, měla jsem takový strach, pomyslela si. A stejný strach pociťovala i nyní. Jak se jen mohla v lesích ke Stefanovi chovat tak hrozně? Jak jen na něho mohla zapomenout, zapomenout na všechno, co pro ni znamenal? Co ji nutilo jednat takovým způsobem?
Ale věděla to. V jádru svého vědomí to věděla. Nikdo se neprobudí a neodejde po svých, když se takhle topil. Nikdo se neprobudí a neodejde živý.
Pomalu vstala a šla se podívat k okenicí zakrytému okénku. Tmavá tabulka skla fungovala jako zrcadlo a ukazovala jí její vlastní obraz.
Nebyl to obraz, který vídala ve snu, kdy běžela chodbou plnou oživlých zrcadel. V její tváři nebylo nic záludného ani krutého. Ta tvář vypadala stále stejně, a přece trochu jinak, než byla zvyklá ji vídat. Pleť jí slabě zářila a v očích měla všeříkající prázdnotu. Elena se dotkla konečkem prstu z každé strany svého krku. Tam si Stefan a Damon brali její krev. Doopravdy to stačilo - a doopravdy si vzala od nich dost na oplátku?
Muselo to tak být. A nyní, po zbytek svého života, nebo vlastně po zbytek své existence se bude muset krmit jako Stefan. Bude muset...
Klesla na kolena a přitiskla čelo na holé dřevo. To nemůžu, zoufala si. Ach prosím, to nemůžu; prostě nemůžu.
Nikdy nebyla moc zbožná. Ale z jejích nejniternějších hlubin se vzedmula hrůza a každá částečka jejího bytí teď prosila o pomoc. Ach prosím, volala v duchu. Prosím, prosím, pomoz mi. Neprosila o nic konkrétního; nedokázala natolik soustředit myšlenky. Volala jen: Prosím, pomoz mi, ach prosím, prosím.
Po chvíli se opět zvedla.
Tvář měla stále bledou, ale zároveň děsivě krásnou, jako jemný porcelán osvícený zevnitř. Oči jí stále kalily stíny. Ale byla v nich rozhodnost.
Musí najít Stefana. Pokud pro ni existuje nějaká pomoc, on to bude vědět. A pokud ne... tím víc ho potřebuje. Nechtěla být nikde jinde než u něj.
Opatrně za sebou zavřela dveře půdy a vyšla ven. Alaric Saltzman nesmí objevit její úkryt. Na zdi si všimla kalendáře, kde byly přeškrtnuté všechny dny až do 4. prosince. Od té noci minulou sobotu uplynuly čtyři dny. Čtyři dny prospala.
Když došla ke vstupním dveřím, vyděsilo ji denní světlo venku. Bolelo to. I když bylo tak zataženo, že to každou chvíli vypadalo na dešťovou či sněhovou přeháňku, světlo jí zraňovalo oči. Musela se přinutit, aby opustila bezpečí domu, a i potom cítila hryzavý strach z otevřeného prostranství. Plížila se podél plotů a držela se v blízkosti stromů, stále připravená zmizet mezi stíny. Sama si připadala jako stín - nebo jako duch v dlouhých šatech Honorie Fellové. Každého, kdo by ji potkal, by vyděsila k smrti.
Ale veškerá její opatrnost se zdála být zbytečná. Na ulicích nebyl nikdo, kdo by ji mohl spatřit. Město vypadalo jako po vymření. Procházela kolem zdánlivě opuštěných domů, prázdných dvorků a zavřených obchodů. Nahlížela do zaparkovaných aut podél silnice, ale i ta byla prázdná.
A pak si proti obloze všimla obrysu, který ji přiměl se zastavit. Kostelní věž se bělostně vypínala proti černým mrakům. Eleně se roztřásly nohy a přinutila se připlížit ke kostelu blíž. Znala ten kostel celý svůj život; ten kříž na zdi viděla snad tisíckrát. Ale nyní se k němu blížila obezřetně, jako kdyby to bylo nějaké zvíře v kleci, které se může osvobodit a kousnout ji. Přitiskla jednu ruku na kamennou zeď a posouvala ji blíž a blíž vytesanému symbolu.
Když se její natažené prsty dotkly ramene kříže, zvlhly jí oči a stáhlo se jí hrdlo. Nechala dlaň klouzat dál, dokud celá jemně nespočinula na kříži. Pak se opřela o zeď a nechala slzy kanout.
Nejsem zlá, pomyslela si. Udělala jsem věci, které jsem dělat neměla. Moc jsem si o sobě myslela; nikdy jsem nepoděkovala Bonnii ani Meredith za všechno, co pro mě udělaly. Měla jsem si víc hrát s Margaret a být milejší k tetě Judith. Ale nejsem zlá. Nejsem prokletá...
