Vitaj na mojej stránke :3 > TVD -1.PREBUDENIE

TVD -1.PREBUDENIE

Hudba začala hrát pomalý tanec. Pořád ještě na ni zíral, vpíjel se do ní pohledem. Jeho zelené oči potemněly a zdivočely touhou. Najednou měla pocit, že ji každým okamžikem prudce přitiskne k sobě a tvrdě políbí, aniž by řekl jediné slovo. „Chtěla by sis zatančit?" zeptal se jemně. Hraju si s ohněm, s něčím, čemu nerozumím, napadlo ji najednou. A v tom si uvědomila, že je vyděšená. Srdce se jí prudce rozbušilo. Měla pocit, jako by ty zelené oči promlouvaly k něčemu v ní, co je skryto hluboko pod povrchem - a tato část jejího já na ni nyní křičela „nebezpečí!" A jakýsi instinkt, starší než celá civilizace, ji nabádal k útěku, ba přímo k úprku.

Ani se nepohnula.

4. září

neska se stane něco hrozného. Vlastně nevím, proč jsem to napsala. Je to nesmysl. Nemám žádný důvod být rozrušená, naopak, mám všechny důvody být šťastná, ale...

Ale je 5.30 ráno a já jsem už vzhůru a mám strach. Snažím se pořád přesvědčit samu sebe, že jsem jen rozhozená časovým posunem mezi Francií a zdejším místem. Ale to nevysvětluje, proč se cítím tak vyděšená. Tak ztracená.

Předevčírem, když jsme jely s tetou Judith a s Margaret autem z letiště, jsem měla tak divný pocit. Když jsme zahnuly do naší ulice, najednou mě napadlo: „Máma s tátou nás doma čekají. Vsadím se, že budou na verandě nebo v obýváku, kde nás budou vyhlížet z okna. Muselo se jim po mě hrozně stýskat."

Já vím, zní to naprosto bláznivě.

Ale dokonce i když jsem už zahlédla náš dům a prázdnou verandu, pořád jsem měla stejný pocit. Vyběhla jsem po schodech, zkusila dveře a zaklepala klepadlem. A když teta Judith odemkla, vrazila jsem dovnitř a pak jsem jen stála v hale, naslouchala zvukům domu a očekávala, že uslyším maminku, jak jde dolů po schodech, nebo tátu, jak na mě volá z pracovny.

V tu chvíli za mnou teta Judith ztěžka upustila kufr na podlahu, zhluboka si vzdychla a prohlásila: „Tak jsme doma." A Margaret se zasmála. Zavalil mě nejhroznější pocit, jaký jsem kdy zažila. V životě jsem se necítila tak naprosto a úplně ztracená.

Doma. Jsem doma. Proč jen to zní jako lež?

Narodila jsem se tady, ve Fell's Church. A vždycky jsem bydlela v tomhle domě, vždycky. Tohle je můj starý pokoj, stále stejný, s propáleným kobercem, jak jsme se s Caroline v páté třídě pokoušely tajně propašovat cigarety a málem se udusily. Kdybych se podívala z okna, uvidím starou kdouli, kam přede dvěma lety vylezli Matt a jeho kamarádi, aby rozproudili zábavu na mých narozeninách. Tohle je moje postel, moje židle, můj prádelník.

Ale zrovna teď mi to všechno připadá cizí, jako bych sem nepatřila. To já se sem nehodím. A nejhorší je, že mám pocit, že někde existuje místo, kam patřím, jen ho nemůžu najít.

Včera jsem byla příliš unavená, než abych se vydala do Orientation. Meredith mi vyzvedla rozvrh, ale necítila jsem se na to, se s ní vybavovat po telefonu. Teta Judith říkala všem, kdo volali, že mám pásmovou nemoc a potřebuji se dospat. Ale při večeři se na mě tak divně dívala...

Ale dneska už se se všemi budu muset vidět. Máme sraz na parkovišti před školou. Snad proto jsem vyděšená? Bojím se snad jich?

Elena Gilbertová přestala psát. Zírala na poslední řádek, který vyšel z jejího pera, a zavrtěla hlavou. Pero se zarazilo nad malou knížečkou v modrých sametových deskách. Pak vztyčila hlavu a mrštila perem i knížečkou do velikého arkýřového okna, do kterého neškodně udeřily a spadly na čalouněnou sedačku pod ním.

Je to všechno tak směšné.

Odkdy se ona, Elena Gilbertová, obává setkávat s lidmi? Odkdy se bojí vůbec něčeho? Vstala a rozzlobeně nacpala ruce do rukávů červeného hedvábného kimona. Ani nepohlédla do viktoriánského zrcadla nad prádelníkem z třešňového dřeva; věděla, co by v něm viděla. Elenu Gilbertovou. Rozvážnou, blond a štíhlou holku, která vždy udává módní trend. Studentku vyššího ročníku střední školy. Tu, kterou všichni kluci chtěli a kterou se všechny holky přály stát. A která teď měla na tváři nezvykle zamračený výraz a stažená ústa.

Horká koupel a trocha kávy, to mě určitě uklidní, pomyslela si. Ranní rituál koupání a oblékání byl uklidňující. Loudala se s ním a přerovnávala si své nové oblečení, které si přivezla z Paříže. Nakonec si vybrala bledě růžovou halenku a k tomu bílé plátěné šortky, takže vypadala jako malinový pohár se zmrzlinou. K nakousnutí, pomyslela si, když uviděla v zrcadle dívku s potutelným úsměvem. Ranní obavy se rozplynuly a byly ty tam.

„Eleno! Kde jsi? Přijdeš pozdě do školy!" ozval se vzdálený hlas odněkud zdola.

Elena si ještě jednou přejela kartáčem své hedvábné vlasy a stáhla je tmavě růžovou stuhou. Pak popadla batůžek a seběhla po schodech.

V kuchyni se její čtyřletá sestřička Margaret cpala cereáliemi a teta Judith něco vařila na sporáku. Teta Judith byla ten typ ženy, který vždy působí poněkud zmateně. Měla úzký přívětivý obličej a jemné světlé vlasy neupraveně vyčesané dozadu. Elena ji letmo políbila na tvář.

„Dobré ránko všem. Mrzí mě to, ale nestíhám se nasnídat."

„Ale Eleno, nemůžeš přece odejít bez snídaně. Potřebuješ bílkoviny..."

„Dám si před školou koblihu," prohlásila Elena energicky. Lípla pusu Margaret na slámové vlasy a otočila se k odchodu.

„Ale Eleno..."

„A asi půjdu po škole domů k Bonnie nebo Meredith, takže na mě nečekej s večeří. Ahoj!"

„Eleno..."

Elena už byla u hlavních dveří, zavřela za sebou tetiny protesty a vyšla na verandu.

A zarazila se.

Všechny ty nepříjemné pocity z časného rána ji opět přemohly. Nervozita a strach. A pocit jistoty, že se stane něco strašného.

Maple Street byla opuštěná. Vysoké viktoriánské budovy působily cize a tiše, jako by snad byly uvnitř prázdné... jako domy v opuštěné filmové scéně. Vypadaly, jako by byly bez lidí, ale plné podivných, nepřátelských číhajících stvoření.

To je ono; něco ji pozoruje. Obloha nad hlavou nebyla modrá, ale mléčně neprůhledná jako veliká mísa obrácená dnem vzhůru. Elena si byla jistá, že se na ni upírají něčí oči.

Zahlédla něco temného ve větvích staré kdouloně před domem.

Byl to havran, stejně nehybný jako žlutě zbarvené listy okolo něj. To on se na ni díval.

Pokoušela si namluvit, že je to směšné, ale byl to ten největší havran, kterého v životě viděla. Mohutný a uhlazený. Na jeho černém peří si pohrávala duha. Viděla jasně každý detail: lačné tmavé pařáty, ostrý zobák, jediné třpytivé černé oko.

Byl tak nehybný, že by to klidně mohl být voskový model sedícího ptáka. Avšak, jak se na něj dívala, cítila, že se pomalu červená, horko jí stoupalo ve vlnách po krku až do tváří. Protože on... se na ni díval. Díval se na ni stejně, jako se na ni dívali kluci, když měla na sobě plavky nebo průsvitnou blůzku. Jako kdyby ji svlékal očima...

Než si uvědomila, co vlastně dělá, upustila batoh a zvedla ze silnice kámen. „Vypadni odsud!" vykřikla a slyšela zuřivý hněv ve svém hlase. „No tak, padej pryč!" Spolu s posledním slovem po něm mrštila kámen.

Zašustilo listí, ale havran se vznesl nezraněný. Měl obrovská křídla, která nadělala hluk za celé hejno havranů. Elena se přikrčila a zpanikařila, jak přeletěl přímo nad její hlavou a vzduch zvířený jeho křídly jí pocuchal vlasy.

On však opět prudce vzlétl a zakroužil, černá silueta oproti mléčně bílé obloze. A pak s jediným řezavým zvoláním zamířil k nejbližšímu lesu.

Elena se pomalu narovnala, vzpamatovala se a rozhlédla se kolem. Nemohla uvěřit tomu, co právě udělala. Ale teď, když byl pták pryč, jí všechno připadalo už zase tak obyčejné. Jemný větřík šustil listy. Elena se zhluboka nadechla. V ulici se otevřely jedny dveře a rozesmáté děti se vyhrnuly ven.

Usmála se na ně a znovu si oddechla. Úleva ji zaplavila jako sluneční paprsky. Jak jen mohla být tak hloupá? Vždyť je krásný den, plný příslibů, a nic zlého se určitě nestane.

Nic - jen to, že přijde pozdě do školy. Celá parta na ni bude na parkovišti čekat.

Vždycky můžu říct, že jsem házela kameny na šmíráka, pomyslela si a skoro se zahihňala. No, to by jim alespoň poskytlo materiál k drbání.

Aniž by se znovu ohlédla na kdouloň, vydala se co nejrychleji ulicí.

Havran proletěl vrcholkem mohutného dubu a Stefan instinktivně zvedl hlavu k nebi. Když viděl, že to je jenom pták, uklidnil se.

Sklopil oči k ochablé bílé věci ve svých rukou a pocítil, jak se mu obličej stáhnul dojetím. Neměl v úmyslu ho zabít. Ulovil by něco většího než králíka, kdyby si uvědomil, jak velký má hlad. Ale to bylo právě to, co ho děsilo: nikdy nevěděl, jak silný ten hlad bude. Měl štěstí, že tentokrát zabil jen králíka.

Stál pod věkovitými duby, slunce se prodíralo jejich listy dolů na jeho kučeravou hlavu. Stefan Salvatore ve svých džínách a tričku vypadal jako úplně obyčejný středoškolský student.

To ale nebyl.

Hluboko do lesů, kde ho nikdo nemohl vidět, tam se chodil krmit. Nyní si horlivě olizoval rty, aby snad na nich nezůstala ani kapka. Nechtěl riskovat. I tak bude dost náročné, aby mu tato komedie vyšla.

Na okamžik znovu zapochyboval, zda to nemá prostě vzdát. Možná by se měl vrátit nazpět do Itálie, zpátky do svého úkrytu. Co ho jen přimělo věřit, že by se opět mohl radovat ze slunečního svitu?

Ale byl už unavený ze života ve stínech. Byl unaven temnotou a tvory, kteří v ní přežívali. A nejvíce ze všeho byl unaven samotou.

Nebyl si přesně jistý, proč si vybral zrovna Fell's Church ve Virginii. Podle jeho měřítek to bylo mladé město; nejstarší budovy byly postaveny před pouhým jedním a půl stoletím. Avšak vzpomínky a duchové občanské války tu stále ještě přežívali, stejně skuteční jako supermarkety a stánky s rychlým občerstvením.

Stefan oceňoval úctu k minulosti. Byl přesvědčen, že by si lidi ve Fell's Church mohl oblíbit. A možná - jenom možná - by mezi nimi mohl najít své místo.

Samozřejmě, že ho nikdy nepřijmou úplně. Hořký úsměv nad tou myšlenkou mu zkřivil rty. Už věděl, že v toto je zbytečné doufat. Nikdy nenalezne místo, kde by byl přijat naprosto, kde by mohl být skutečně sám sebou.

Pokud se nerozhodne připojit se ke stínům...

Odrazil tuto myšlenku. Zřekl se temnoty; stíny ponechal za sebou. Zahladil všechna ta minulá léta a začíná znovu - zrovna dnes.

Stefan si uvědomil, že stále ještě drží králíka. Jemně ho položil na lůžko z uschlého dubového listí. Někde daleko, příliš daleko, než aby to mohly slyšet lidské uši, zaslechl lišku.

Jen pojď, sestro lovkyně, pomyslel si smutně. Čeká tě snídaně.

Přehodil si bundu přes rameno a všimnul si havrana, který ho předtím vyrušil. Stále ještě seděl na dubu a vypadalo to, že ho pozoruje. Měl z toho špatný pocit.

Začal k němu vysílat zkoumavou myšlenku, aby ptáka prověřil, ale včas se zarazil. Pamatuj na svůj slib, připomněl si. Nepoužívat Síly, dokud to nebude absolutně nutné.

Pohyboval se neslyšně mezi mrtvými listy a uschlými větvičkami a zamířil k okraji lesa. Měl tam zaparkované auto. Jednou se ohlédl a všimnul si, že havran opustil větev a snesl se ke králíkovi.

Ve způsobu, jakým rozprostřel křídla nad ochablým bílým tělem, bylo něco zlověstného a triumfálního. Stefanovi se sevřelo hrdlo a téměř vyrazil zpět, aby ptáka odehnal. Ale co, má přeci stejné právo jíst jako ta liška, řekl si.

A stejné právo jako má on.

Pokud na toho ptáka narazí ještě jednou, pohlédne do jeho mysli, rozhodl se. Pro tuto chvíli však od něj odtrhnul zrak a pospíchal dále lesem, čelist zaťatou. Nechtěl přijít pozdě do Střední školy Roberta E. Leea.

lenu obklopili spolužáci v ten okamžik, kdy vstoupila na parkoviště střední školy. Všichni tam byli, celá parta, kterou neviděla od konce července, a čtyři nebo pět dalších nohsledů, kteří doufali, že si získají na popularitě, když se budou držet s nimi.

Přijímala od svých přátel jedno objetí na uvítanou za druhým.

Caroline vyrostla alespoň o tři centimetry a byla ještě svůdnější a podobnější modelce z Vogue než dříve. Přívětivě pozdravila Elenu a pak opět ustoupila, zelené oči úzké jako oči kočky.

Bonnie naopak vůbec nevyrostla - když ji objala pažemi, sahaly Eleně vlnité rusé vlasy sotva po bradu. Moment... vlnité vlasy? zamyslela se Elena. Podržela malou dívku kousek od sebe.

„Bonnie! Co sis to udělala s vlasama?"

„Líbí se ti to? Myslím, že takhle vypadám vyšší." Bonnie si načechrala již tak načepýřené vlny a usmála se. Hnědé oči jí jiskřily vzrušením a malý srdcovitý obličejík zářil.

Elena pokročila dál. „Meredith, ty ses vůbec nezměnila."

Tohle objetí bylo z obou stran opravdu vřelé. Po Meredith se jí stýskalo nejvíc ze všech, pomyslela si Elena, když se dívala na vysokou dívku. Meredith nikdy nenosila make-up; ale se svou dokonalou olivovou pletí a hustými černými řasami ani žádný nepotřebovala. Teď právě měla jedno elegantní obočí zvednuté a prohlížela si Elenu.

„No, tobě o pár odstínů zesvětlely vlasy od sluníčka... Ale jak to, že nejsi vůbec opálená? Myslela jsem, že sis užívala na francouzské Riviéře."

„Přece víš, že se nikdy neopálím." Elena natáhla ruce, aby to mohla sama posoudit. Pleť byla bezchybná jako porcelán, ale téměř stejně světlá a průsvitná jako Bonniina.

„Moment, to mi připomíná," vmísila se Bonnie a popadla Elenu za jednu ruku. „Že neuhodnete, co jsem se v létě naučila od svojí sestřenice?" Než stihl kdokoli zareagovat, pyšně jim oznámila: „Čtení z ruky!"

Ozvaly se povzdechy a trochu smíchu.

„Jen se smějte," prohlásila nevzrušeně Bonnie. „Moje sestřenice říká, že jsem médium. A teď mě nechte, podívám se..."

Zírala Eleně do dlaně.

„Pospěš si, přijdem pozdě," popoháněla ji poněkud netrpělivě Elena.

„Dobře, dobře. Tak tady je tvoje čára života - nebo je to čára srdce?" Ve skupince se někdo zahihňal. „Ticho, zaměřuji se do všehomíra. Aha... aha..." Najednou Bonnie zbledla, jakoby se vyděsila. Hnědé oči se jí rozšířily, ale zdálo se, že už nezírá Eleně do dlaně. Vypadalo to, jako by se dívala skrze ni - na něco děsivého.

„Setkáš se s vysokým tmavým cizincem," mumlala Meredith zezadu. Dívky se rozchichotaly.

„Tmavý ano, a cizinec také... ale ne vysoký." Promluvila Bonnie slabým a vzdáleným hlasem.

„Ačkoli," pokračovala po chvíli se zmateným výrazem, „kdysi býval vysoký." Pohlédla ohromeně na Elenu. „Ale to přece není možné... že ne?" Pustila Eleninu ruku, téměř ji odhodila. „Nechci vidět víc."

„Tak jo, je po představení. Půjdem," vyzvala Elena ostatní mírně podrážděně. Vždycky byla přesvědčená, že paranormální triky jsou právě jen... triky. Tak proč je tak podrážděná? Jen proto, že ráno málem zpanikařila sama...

Děvčata vyrazila ke škole, ale zvuk perfektně vyladěného motoru je zarazil.

„No ne," zírala Caroline. „To je ale fáro."

„To je ale poršák," opravila ji Meredith suše.

Elegantní černé 911 Turbo provrnělo parkovištěm a hledalo si místo líně jako panter, který si hledá kořist.

Když vůz zastavil, otevřely se dveře a zahlédly řidiče.

„Panebože," zašeptala Caroline.

„Tyyyjo," vydechla Bonnie.

Z místa, kde Elena stála, viděla, že má štíhlou svalnatou postavu. Vybledlé džíny, které ze sebe pravděpodobně musí večer sloupnout, těsné tričko a koženou bundu neobvyklého střihu. Měl vlnité vlasy - a tmavé.

Nicméně nebyl vysoký, jen průměrné výšky.

Elena vydechla.

„Kdo je ten maskovaný muž?" zeptala se Meredith. Ta poznámka byla výstižná - tmavé sluneční brýle tomu klukovi úplně zakrývaly oči a clonily mu tvář jako maska.

„Ten maskovaný je cizinec," řekl kdosi jiný a zaznělo štěbetání hlasů.

„Vidíte tu bundu? Je italská, jako z Říma."

„Jak to víš? V životě jsi nebyla dál než v Romě v okrese New York!"

„A jéje, Elena má zase ten výraz. Ten lovecký výraz."

„Malej, tmavej a hezkej - radši by sis měla dát bacha."

„Není malej, je akorát!"

Z brebentění ostatních najednou zazněl hlas Caroline. „Ale no tak, Eleno. Vždyť už máš Matta. Co víc bys ještě chtěla? Co bys tak mohla dělat jiného se dvěma než s jedním?"

„To samé - jenom o něco déle," unyle protáhla Meredith a skupina propukla v smích.

Cizinec zamkl své auto a zamířil ke škole. Elena zamířila nenuceně k němu, ostatní dívky těsně za ní jako semknutá smečka. Na okamžik se v ní vzedmula vlna podráždění. Copak nemůže jít vůbec nikam bez tohohle procesí v patách? Ale Meredith zachytila její pohled a ona sama se usmála navzdory své náladě.

„Vznešenost zavazuje," upozornila ji Meredith jemně.

„Cože?"

„Pokud chceš být královnou školy, musíš se umět vyrovnat s následky."

Elena se nad tím zamračila, když vstupovaly do budovy. Před nimi se prostírala dlouhá chodba. Postavu v džínech a kožené bundě zahlédly mizet ve dveřích kanceláře na konci chodby. Když Elena kráčela směrem ke kanceláři, zvolnila krok, nakonec zastavila, aby se zamyslela nad oznámeními na korkové nástěnce vedle dveří. Bylo tam také veliké okno, skrz které byl vidět celý vnitřní prostor kanceláře.

Ostatní dívky otevřeně zíraly oknem a chichotaly se. „Skvělej pohled zezadu." Tohle je rozhodně bunda od Armaniho. „Myslíš, že je fakt z ciziny?"

Elena natahovala uši, aby zaslechla jméno toho kluka. Vypadalo to, že vzniknul nějaký problém: sekretářka studijního oddělení paní Clarková nahlížela do seznamu a vrtěla hlavou. On něco řekl a paní Clarková rozhodila rukama v typickém gestu ‚Co můžu dělat?' Ještě jednou projela prstem seznam a přesvědčivě zavrtěla hlavou. To se už začal obracet k odchodu, pak se ale otočil zpátky. Paní Clarková k němu vzhlédla a její výraz se změnil.

Ten kluk měl nyní své sluneční brýle v ruce. Paní Clarková vypadala něčím překvapená; Elena viděla, jak několikrát zamrkala. Rty se jí několikrát otevřely a zase zavřely, jako by se pokoušela něco říct.

Elena si přála zahlédnout víc než jen temeno jeho hlavy. Paní Clarková teď listovala v hromadách papíru a vypadala zmateně. Nakonec našla jakýsi formulář a něco na něj zapisovala, pak ho otočila a posunula k němu.

On ho asi podepsal a vrátil jí ho. Paní Clarková na něj okamžik zírala, pak zalistovala další hromadou papírů a nakonec mu podala cosi, co vypadalo jako rozvrh hodin. Ani na okamžik z něho nespustila oči, když si papír bral, pokývnul a otočil se ke dveřím.

Elena byla nyní už nepříčetná zvědavostí. Co se tam uvnitř asi právě odehrálo? A jak asi vypadá tvář neznámého? Ale když se vynořil z kanceláře, už si opět rovnal sluneční brýle na obličeji. Projela jí vlna zklamání.

Přesto však mohla zahlédnout alespoň zbytek jeho tváře, když se zastavil ve dveřích. Tmavé vlnité vlasy rámovaly tak jemné rysy obličeje, že mohly být klidně převzaty ze staré římské mince či medailonu. Vysoké lícní kosti, rovný klasický nos... a ústa, kvůli kterým byste celou noc neusnuli, pomyslela si Elena. Horní ret byl krásně tvarovaný, poněkud citlivý a velmi smyslný. Brebentění dívek v hale ustalo, jakoby někdo otočil vypínačem.

Většina z nich se nyní točila k procházejícímu zády a dívaly se kamkoli jinam, jen ne na něj. Elena zůstala na svém místě u okna a mírně pohodila hlavou. Uvolnila si stuhu z vlasů a nechala je volně padat na ramena.

Ten kluk ale zamířil halou, aniž se rozhlédl vlevo nebo vpravo. Jakmile byl z doslechu, rozšuměla se vlna povzdechů a šepotu.

Elena neslyšela ani jedno.

Prošel přímo okolo mě, pomyslela si zmateně. Přímo kolem, a bez jediného pohledu.

Matně si uvědomila, že zvoní. Meredith ji tahala za paži.

„Cože?"

„Říkám, že tady je tvůj rozvrh. Máme teď trigonometrii ve druhém patře. Tak se hni!"

Elena se nechala od Meredith, postrkovat chodbou, nahoru po schodech a do třídy. Automaticky vklouzla na prázdné místo a upřela oči na profesorku vpředu, aniž by ji doopravdy viděla. Stále ještě nepřekonala šok.

Prošel těsně kolem. Bez jediného pohledu. Nedokázala si vzpomenout, před jak dlouhou dobou nějaký kluk tohle udělal naposledy. Všichni se alespoň podívali. Někteří hvízdli. Někteří ustali v hovoru. A někteří prostě jen zírali.

A to Eleně vždycky vyhovovalo.

Ostatně, co je důležitější, než kluci? Jsou měřítkem, jak jste populární, jak jste krásné. A můžou být užiteční na spoustu věcí. Někdy jsou vzrušující, ale většinou to nevydrží dlouho. A někdy jsou hrozní už od začátku.

Většina kluků, zamyslela se Elena, se chová jako štěňata. Když je máte, jsou roztomilá, ale postradatelná. Jen velmi málo z nich může být něčím víc, opravdovými přáteli. Jako Matt.

Ach, Matt. Loni doufala, že on je ten, kterého hledala, díky kterému by cítila... no, něco víc. Víc, než krátký pocit triumfu z dobytí cíle nebo pýchu z předvádění nového úlovku před ostatními dívkami. A k Mattovi opravdu začala cítit silnou náklonnost. Ale během léta, kdy měla čas přemýšlet, si uvědomila, že to je náklonnost jako mezi sourozenci nebo příbuznými.

Paní Halpernová rozdávala učebnice trigonometrie. Elena si mechanicky vzala svou a vepsala dovnitř svoje jméno, stále zabraná v myšlenkách.

Měla Matta ráda víc, než všechny ostatní kluky, které znala. A právě proto mu musela říct, že to skončilo.

Nevěděla, jak by mu to měla napsat. Už vůbec nevěděla, jak by mu to měla říci. Ne snad proto, že by se bála, že bude dělat scény; jen že by to nepochopil. Ani ona sama si pořádně nerozuměla.

Bylo to, jako kdyby vždycky sahala po... něčem víc. A pokaždé, když si myslela, že už toho dosáhla, zjistila, že to neexistuje. S Mattem, ani s žádným jiným z těch, které získala.

A tak tedy musela začínat vždy znovu od začátku. Naštěstí byl stále po ruce čerstvý materiál. Žádný jí ještě nedokázal odolat a žádný ji nikdy neignoroval. Až dosud.

Až dosud. Při vzpomínce na tu chvíli v hale zjistila, že zatíná prsty do psacího pera. Stále nemohla uvěřit, že kolem ní prošel, jako by byla vzduch.

Zazvonilo a všichni se vyhrnuli ze třídy, ale Elena zaváhala mezi dveřmi. Kousla se do rtu a propátrala očima proud studentů, kteří se valili halou. Pak si všimla jedné dívky patřící k oněm nohsledům z parkoviště.

„Frances! Pojď sem."

Frances nedočkavě přiběhla a tuctový obličejík se jí rozjasnil.

„Poslyš, Frances, pamatuješ si toho kluka z rána?"

„S tím poršákem a, ehm, dalšíma kvalitama? Na toho nejde zapomenout..."

„No a já chci rozvrh jeho třídy. Zkus ho sehnat v kanceláři, pokud to dokážeš, nebo si ho zkopíruj od něj, pokud budeš muset. Ale sežeň ho!"

Frances chvíli vypadala překvapeně, pak se zazubila a přikývla. „Dobře Eleno, zkusím to. Pokud se mi to povede, potkáme se u oběda."

„Díky." Elena pozorovala, jak dívka odchází.

„Víš, že seš fakt blázen?" ozval se jí u ucha Mereditin hlas.

„Co bych měla z toho, že jsem královnou školy, kdybych ten titul občas nemohla využít?" opáčila klidně Elena. „Co mám teď?"

„Máš ekonomii. Na, vem si ten rozvrh k sobě." Meredith jí strčila rozvrh do ruky. „Musím letět na chemii. Tak zatím!"

Ekonomie i zbytek dopoledne utekl jako v mlze. Elena doufala, že nového studenta ještě zahlédne, ale nebyl na žádné z jejích hodin. Na jedné z nich byl Matt a ona ucítila bodnutí bolesti, když jeho modré oči s úsměvem vyhledaly její pohled.

Když odzvonila poslední hodina, vyrazila do jídelny a kývala na pozdrav vlevo i vpravo. Před jídelnou čekala Caroline, uvolněně se opírala o zeď - bradu vzhůru, vypnutou hruď a vysunuté boky. Bavila se s dvěma spolužáky, kteří ztichli a šťouchali jeden do druhého, když ji zahlédli přicházet.

„Čau," pozdravila stručně kluky a oslovila Caroline: „Jdeš se najíst?"

Caroline rychle přejela Elenu pohledem a odhrnula si kaštanové vlasy z tváře: „Cože, u královského stolu?" divila se.

Eleně tím vyrazila dech. Byly s Caroline kamarádky už od školky a vždycky spolu soutěžily dobrosrdečně. Ale v poslední době se s Caroline něco stalo. Začala jejich soutěžení brát čím dál vážněji. A nyní Elenu překvapila hořkost v kamarádčině hlase.

„No, sotva se dá říct, že ty bys nepatřila ke šlechtě," pokoušela se odlehčit situaci.

„V tom máš naprostou pravdu," prohlásila Caroline a obrátila k Eleně celou tvář. Ty zelené kočičí oči byly zúžené a zastřené a Elena byla v šoku, když viděla, kolik nepřátelství se v jejím pohledu skrývá. Kluci se nejistě usmáli a vytratili se.

Vypadalo to, že Caroline si toho ani nevšimla. „Hodně věcí se změnilo, když jsi byla v létě pryč, Eleno," pokračovala. „A možná, že tvůj čas na trůnu se chýlí ke konci."

Elena cítila, jak se červená. Snažila se, aby její hlas zněl klidně. „Možná," odpověděla. „Ale na tvém místě bych si ještě nekupovala žezlo, Caroline." Otočila se a vešla do jídelny.

Když zahlédla Meredith a Bonnie a s nimi Frances, byla to pro ni úleva. Červeň z tváří ustoupila, vybrala si jídlo a připojila se k nim. Nedovolí, aby ji Caroline rozhodila; nebude na ni vůbec myslet.

„Mám to," prohlásila Frances a mávala kusem papíru, hned, jak si Elena sedla.

„A já mám pár dobrejch drbů," dělala se důležitá Bonnie. „Eleno, tohle si poslechni. Chodí se mnou na biologii a sedím proti němu přes uličku. Jmenuje se Stefan, Stefan Salvatore, a je z Itálie. Bydlí u staré paní Flowersové na kraji města." Povzdychla si. „On je tak romantický. Caroline upustila knihy a on jí je zvednul."

Elena se zatvářila otráveně. „Caroline na to jde pěkně těžkopádně. Co se ještě dělo?"

„No, to je asi všechno. Vlastně s ní ani pořádně nepromluvil. Je strrrašně tajemný, víš? Paní Endicottová, moje profesorka biologie, se ho pokoušela donutit, aby odložil ty brýle, ale neudělal to. Prý je má ze zdravotních důvodů?"

„A z jakých zdravotních důvodů?"

„To já nevím. Třeba má nějakou smrtelnou nemoc a jeho dny jsou sečtené. Nebylo by to romantické?"

„Strašně," prohlásila Meredith.

Elena si prohlížela kus papíru od Frances a kousala se do rtu. „Má se mnou sedmou hodinu, evropské dějiny. Chodíte na to ještě někdo?"

„Já jo," řekla Bonnie. „A myslím, že Caroline taky. Jo a možná i Matt; včera něco říkal o tom, že má štěstí, že dostal pana Tannera."

Paráda, pomyslela si Elena, vzala vidličku a nabrala si bramborovou kaši. Vypadá to, že sedmá hodina bude výjimečně zajímavá.

Stefan byl rád, že vyučování je skoro u konce. Toužil vypadnout z těch přeplněných tříd a chodeb, alespoň na pár minut.

Tolik myslí. Tlak tolika myšlenkových vzorců, tolika vnitřních hlasů, které ho všude obklopovaly, mu způsoboval závrať. Strašně dávno nebyl v takovém davu lidí jako tady.

Zvláště jedna mysl vystupovala nad ostatní. Byla mezi těmi, kdo ho pozorovali, když šel hlavní chodbou. Nevěděl, jak vypadá, ale měla silnou osobnost. Byl si naprosto jistý, že ji pozná.

Zatím alespoň přežil první den té šarády. Použil Síly jen dvakrát, a to ještě střídmě. Ale byl unavený a, jak si smutně přiznal, hladový. Ten králík mu nestačil.

Ale o to se postará později. Našel třídu, kde měl mít poslední hodinu, a posadil se. A okamžitě opět pocítil přítomnost oné silné mysli.

Zářila na okraji jeho vědomí jako jasné světlo pulzující životem. A poprvé také dokázal určit, které dívce patří. Seděla přímo před ním.

Když si to uvědomil, dívka se otočila a on uviděl její tvář. Měl co dělat, aby v šoku nezalapal po dechu.

Katherine! Ne, samozřejmě, že to nemůže být ona. Katherine je mrtvá; nikdo to neví lépe, než on.

Přesto to je zázračná podoba. Ty bledě zlaté vlasy, tak světlé, že se téměř třpytí. Krémová pleť, která mu vždy připomínala labutě nebo snad alabastr, která se na tvářích mírně červenala. A ty oči... Katherine měla takovou barvu očí, kterou nikdy předtím neviděl; tmavší než modř oblohy, bohatá jako lapis lazuli v její čelence vykládané drahokamy. A tato dívka měla její oči.

A dívaly se přímo do těch jeho, když se usmála.

Rychle uhnul očima od toho úsměvu. Ze všeho nejméně si přál přemýšlet o Katherine. Nechtěl se dívat na tuto dívku, která mu ji připomínala, a nechtěl už cítit její přítomnost. Nespouštěl oči ze své lavice a blokoval svou mysl, jak nejsilněji dokázal. Konečně se pomalu otočila zpět.

Byla dotčená. I přes všechny bloky to poznal. A bylo mu to jedno. Vlastně byl rád, doufal, že ji to bude držet dál od něj. Jinak k ní necítil vůbec nic.

Tohle si stále opakoval, když tak seděl a poslouchal šumění učitelova hlasu, který mu plynul kolem uší, aniž by ho skutečně slyšel. Ale cítil jemnou vůni jakéhosi parfému - asi fialky, pomyslel si. A její štíhlý bílý krk se skláněl nad knihou, světlé vlasy se kolem něj vlnily z obou stran dolů.

S pocitem vzteku a marnosti si uvědomil svůdný pocit v zubech - spíš jako šimrání nebo svrbění, než bolest. Byl to hlad, ten příznačný hlad. Takový, kterému se nehodlal podvolovat.

Profesor pobíhal po místnosti jako fretka a kladl otázky. Stefan záměrně upřel pozornost na tohoto muže. Nejprve byl zmatený, protože ačkoli nikdo ze studentů neznal odpověď, otázky stále pokračovaly. Ale pak si uvědomil, že to je profesorův úmysl. Zahanbit studenty tím, co všechno nevědí.

Teď si právě vyhlédl další oběť, malou dívku, zrzku s obličejem do srdíčka. Stefan znechuceně přihlížel, jak ji profesor sužuje otázkami. Když se od ní odvrátil, aby oslovil celou třídu, vypadala naprosto zničeně.

„Vidíte, co mám na mysli? Jste přesvědčení, že jste naprosto skvělí; už jste v nejvyšším ročníku, budete maturovat. Takže mi dovolte, abych vás upozornil, že někteří z vás nejsou připravení ani k maturitě v mateřské školce. Jako tahle!" Ukázal na rusovlasou dívku. „Nemá ponětí o francouzské revoluci. Myslí si, že Marie Antoinetta byla hvězdou němého filmu."

Studenti kolem Stefana se začali znepokojeně vrtět. Četl v jejich myslích zlost a ponížení. A strach. Všichni se báli toho malého hubeného muže s očima jako lasička, dokonce i svalovci větší než on.

„No dobře, zkusíme jiné období." Profesor se obrátil zpět ke stejné dívce, kterou trápil předtím. „V období renesance..." Odmlčel se. „Víte doufám, co je renesance, že ano? Je to období mezi třináctým a sedmnáctým stoletím, kdy Evropa znovu objevila skvělé myšlenky starého Řecka a Říma. Období, které zrodilo tolik velkých evropských umělců a myslitelů." Když dívka zmateně přikývla, pokračoval: „Co asi během renesance dělali studenti vašeho věku ve školách? No? Nějaké návrhy? Co byste hádala?"

Dívka ztěžka polkla. S chabým úsměvem prohlásila: „Hráli fotbal?"

Třída se rozesmála a profesorův obličej potemněl. „To sotva!" vyštěknul a třída ztichla. „Vy si myslíte, že snad žertuji? Ve vašem věku již studenti byli zběhlí v několika cizích jazycích. Také ovládali logiku, matematiku, astronomii, filosofii a gramatiku. Byli připraveni pokračovat na universitě, kde se všechny kurzy vyučovaly v latině. Fotbal by byl absolutně ta poslední věc na..."

„Promiňte."

Tichý hlas zarazil učitele uprostřed kázání. Všichni zírali na Stefana.

„Cože? Co jste to řekl?"

„Řekl jsem promiňte," zopakoval Stefan, sundal si brýle a postavil se. „Ale mýlíte se. Studenti v období renesance byli vedeni, aby se zapojovali do herních aktivit. Učili se, že ve zdravém těle sídlí zdravý duch. A opravdu hrávali týmové sporty, jako je tenis, kriket a dokonce i fotbal." Otočil se k rusovlásce a usmál se, ona se vděčně usmála v odpověď. Ještě dodal: „Ale nejdůležitější věc, které byli vyučováni, byly dobré mravy a zdvořilost. Jsem si jistý, že to stojí i ve vaší knize."

Studenti se zubili. Profesor zrudl ve tváři jako rak a prskal. Ale Stefan se mu nadále díval do očí a po další minutě to byl profesor, kdo první uhnul pohledem.

Zazvonilo.

Stefan si rychle nasadil brýle a posbíral si knížky. Už na sebe upozornil víc, než měl, a nechtěl se znovu dívat na tu blonďatou dívku. A kromě toho se odsud potřeboval dostat rychle pryč; už v žaludku cítil onen známý pálivý pocit.

Když došel ke dveřím, kdosi zavolal. „Hej! Oni opravdu tenkrát hráli fotbal?"

Nedokázal si pomoci a zazubil se přes rameno. „Ale jo. Občas i s několika hlavama, které usekli válečným zajatcům."

Elena se dívala, jak odchází. Záměrně se od ní odvrátil. Úmyslně ji ignoroval, a to před Caroline, která je sledovala jako ostříž. V očích ji pálily slzy, ale v té chvíli jí v mysli žhnula jediná myšlenka.

Musí ho mít, i kdyby ji to mělo stát život. I kdyby je to mělo oba zabít, bude ho mít.

rvní ranní úsvit začal probouzet nový den. Stefan to pozoroval z okna svého pokoje v penzionu. Pronajal si tento pokoj speciálně kvůli padacím dveřím ve stropě, které vedly na ochoz na střeše. Právě teď byly ty dveře otevřené a studený vlhký vítr fučel dolů kolem žebříku. Stefan byl již úplně oblečený, ale ne proto, že by vstával brzo. Vůbec nešel spát.

Zrovna se vrátil z lesů. Několik útržků vlhkého listí mu ulpělo na botách. Úzkostlivě je očistil. Včerejší poznámky studentů mu neunikly, věděl, že čuměli na jeho oblečení. Vždycky se oblékal co nejlépe, nejen z marnivosti, ale protože mu to tak přišlo správné. Jeho školitel to často zdůrazňoval: Aristokrat by se měl oblékat tak, jak přísluší jeho stavu. Pokud to nedělá, dává tím najevo, že pohrdá ostatními. Každý má na světě své místo a jeho místo kdysi bývalo mezi šlechtou. Kdysi.

Proč na takových věcech lpí? Samozřejmě, měl si uvědomit, že pokud bude hrát roli studenta, připomene mu to jeho vlastní studentská léta. Teď se mu vzpomínky vracely silně a jedna za druhou, jakoby listoval stránkami časopisu. Jeden obraz mu nyní živě vyvstal před očima: obličej jeho otce, když Damon oznámil, že odchází z univerzity. Jeho výraz nikdy nezapomene. V životě neviděl otce tak rozzlobeného...

„Co tím myslíš, že se tam nevrátíš?" Giuseppe byl obvykle spravedlivý muž, ale byl vznětlivý a jeho starší syn v něm probouzel jeho prudkou povahu.

Právě teď si jeho syn poklepával na rty šafránově žlutým kapesníkem. „Doufal jsem, že dokonce i ty porozumíš takhle jednoduché větě, otče. Mám ti ji zopakovat latinsky?"

„Damone...," tvrdě ho zarazil Stefan, poděšen takovým výrazem neúcty. Ale otec ho přerušil.

„Chceš mi říct, že já, Giuseppe, Conte di Salvatore, budu muset pohlédnout do tváře svým přátelům s vědomím, že můj syn je scioparto? Budižkničemu? Flákač, který Florencii nepřispěje ničím užitečným?" Jak v něm stoupal vztek, sloužící se začali vytrácet.

Damon ani nemrknul. „Zřejmě ano. Pokud nazýváš přáteli ty, kdo ti podlézají v naději, že jim půjčíš peníze."

„Sporco parasito!" zařval Giuseppe a vyskočil ze židle. „Copak nestačí, že pobytem na škole plýtváš svým časem a mými penězi? Ale ano, vím vše o tvých hazardních hrách, soubojích i ženách. A také vím, že kdyby nebylo tvého sekretáře a těch, kdo tě doučují, propadl bys v každém kurzu. Ale nyní mě chceš zostudit úplně. Ale proč? Proč?" Popadl svou obrovskou rukou Damona za bradu. „Aby ses mohl vrátit ke svému lovu a sokolničení?"

Stefan musel bratrovi uznat k dobru, že ani nemrknul. Jen tak stál, téměř se rozvaloval v otcově sevření, každým coulem aristokrat - od elegantně prosté čapky na tmavé hlavě, přes hermelínem lemovaný plášť, až po měkké kožené boty. Jeho horní ret vyjadřoval naprostou aroganci.

Tentokrát jsi zašel příliš daleko, pomyslel si Stefan, když sledoval oba muže zaklesnuté do sebe pohledem. Ani ty s využitím veškerého svého šarmu tentokrát nedokážeš z tohohle vybruslit.

Ale právě v tu chvíli se ozval lehký krok ve dveřích pracovny. Stefan se otočil. Oslnily ho oči barvy lapisu lazuli orámované dlouhými zlatými řasami. Byla to Katherine. Její otec, baron von Schwartzchild ji přivezl ze studených držav německých princů na italský venkov v naději, že jí to pomůže zotavit se z dlouhé nemoci. A od toho dne, kdy přijela, se pro Stefana všechno změnilo.

„Velmi se omlouvám. Nechtěla jsem rušit." Měla jasný a čistý hlas. Učinila jemný pohyb, jako by chtěla odejít.

„Ne, nechoď prosím. Jen zůstaň," vyzval ji rychle Stefan. Toužil říci více, vzít ji za ruku... ale neodvažoval se. Ne v otcově přítomnosti. Vše, co mohl dělat, bylo hledět do těch očí modrých jako drahokamy, které se na něj upíraly.

„Ano, zůstaň," přitakal Giuseppe a Stefan si povšimnul, že otcův rozezlený výraz poněkud změknul a že pustil Damona. Pokročil vpřed a narovnal si těžké záhyby svého dlouhého pláště lemovaného kožešinou. „Tvůj otec by se dnes měl vrátit z obchodní cesty do města a bude jistě potěšen, až tě uvidí. Ale máš bledé líce, malá Katherine. Doufám, že nejsi opět nemocná?"

„Přece víte, že jsem bledá vždy, pane. Nepoužívám růž jako vaše smělé italské dívky."

„Ty to nepotřebuješ," vyhrknul Stefan, než se stihl zarazit, a Katherine se na něj usmála. Byla tak krásná. Ucítil známou bolest v hrudi.

Jeho otec pokračoval: „A tak málo tě přes den vídám. Málokdy nás poctíš svou přítomností před soumrakem."

„Věnuji se studiu a meditacím ve svých pokojích, pane," odpověděla Katherine tiše a sklopila zrak. Stefan věděl, že to není pravda, ale neřekl nic; nikdy by nevyzradil Katherinino tajemství. Opět pohlédla na jeho otce. „Ale teď jsem zde, pane."

„Ano, ano, to je pravda. A musím dohlédnout na to, abychom dnes večer přichystali speciální pohoštění u příležitosti návratu tvého otce. Damone - promluvíme si později." Když Giuseppe pokynul sloužícímu a rázně vyšel z místnosti, Stefan se potěšeně obrátil ke Katherine. Jen zřídkakdy mohli spolu hovořit bez přítomnosti otce či Gudren, její flegmatické německé děvečky.

Ale Stefan si všiml něčeho, co na něj zapůsobilo jako rána do žaludku. Katherine se usmívala - jemným tajným úsměvem, který tak často sdíleli spolu. Ale nedívala se na něj. Dívala se na Damona.

V tu chvíli Stefan svého bratra nenáviděl. Nenáviděl jeho tmavou krásu a půvab a smyslnost, která k němu vábila ženy jako můry plamen. V ten okamžik toužil Damona udeřit, rozmlátit jeho krásu na kusy. A místo toho musel jen stát a přihlížet, jak Katherine zvolna kráčí k bratrovi, krok za krokem, a její zlaté brokátové šaty šustí po dlážděné podlaze.

A přestože se díval, Damon podal Katherine ruku a usmál se krutým triumfálním úsměvem...

Stefan se prudce odvrátil od okna.

Proč otvírat staré rány? Avšak i v té chvíli, kdy si to pomyslel, držel v dlani zlatý řetízek, který nosil pod šaty. Mezi palcem a ukazováčkem pohladil prstýnek, který na něm visel, a pak ho podržel proti světlu.

Malý kroužek byl dokonale vypracován ze zlata a ani pět století nezkalilo jeho třpyt. Byl osazen jediným kamenem, lapisem velikosti nehtu na malíčku. Stefan na něj pohlédl, pak přenesl pohled na těžký stříbrný prsten, rovněž osazený lapisem, který se třpytil na jeho vlastní ruce. A v hrudi opět pocítil známou bolest.

Nemohl zapomenout na minulost - a ani si to nepřál. Navzdory všemu, co se odehrálo, s láskou uchovával vzpomínku na Katherine. Ale existuje jedna vzpomínka, kterou nesmí vyvolat, jedna stránka knihy, kterou nesmí otočit. Kdyby musel ještě jednou prožít tu hrůzu, tu... sprostotu... zešílel by z toho. Jako zešílel ten den, ten poslední den, kdy vyhledal své vlastní zatracení...

Stefan se opřel o okno, přitiskl čelo k chladivému povrchu. Jeho školitel měl ještě jedno oblíbené rčení: Zlo nikdy nedojde klidu. Může triumfovat, ale nikdy nedojde klidu.

Proč vlastně přišel do Fell's Church?

Doufal, že zde nalezne klid, ale to nebylo možné. Nikdy nebude přijat, protože byl zlý a nedokázal změnit, čím se stal.

Elena se to ráno probudila ještě dříve, než obvykle. Slyšela, jak teta Judith lomozí ve svém pokoji a chystá se do koupelny. Margaret stále tvrdě spala, stočená v postýlce jako koťátko. Elena se potichounku proplížila kolem polootevřených dveří pokoje své sestry a pokračovala dolů do haly, aby se dostala z domu.

To ráno byl vzduch čerstvý a čistý; kdouloň obývali jen obyčejné sojky a vrabčáci. Elena, která šla spát s pulsujícím bolením hlavy, pozvedla obličej k čisté vymetené obloze a zhluboka se nadechla.

Cítila se podstatně lépe, než včera. Slíbila, že se před školou setká s Mattem, a ačkoli se na to nijak netěšila, byla si jistá, že to bude v pořádku.

Matt bydlel jen dvě ulice od školy. Byl to jednoduchý hrázděný dům, stejný jako ostatní v ulici, akorát závěs na verandě byl o něco ošumělejší a barva se trochu víc loupala. Matt už čekal před domem, a když ho zahlédla, na okamžik jí poskočilo srdce, jako tomu bývalo dřív.

Opravdu vypadal dobře. O tom nebylo pochyb. Ne tím omračujícím, téměř znepokojivým způsobem jako... jako někteří lidé, ale takovým zdravým americkým způsobem. Matt Honeycutt byl ryzí Američan. Světlé vlasy měl na fotbalovou sezónu zastřižené nakrátko a kůži měl dohněda opálenou, jak pomáhal rodičům s prací na farmě. Z modrých očí čišela poctivost a upřímnost. A zrovna dnes, když rozpřáhl paže, aby ji něžně objal, byly ty oči trochu smutné.

„Chceš jít dovnitř?"

„Ne, pojďme se jen tak projít," navrhla Elena. Šli těsně vedle sebe, ale nedotýkali se. Ulice byla lemovaná javory a ořešáky, vzduch byl ještě po ránu klidný. Elena se dívala na své nohy, jak dopadají na vlhký chodník, a náhle pocítila nejistotu. Nakonec nevěděla, jak začít.

„Pořád jsi mi ještě nevyprávěla o Francii," poznamenal.

„Bylo tam nádherně," řekla Elena a pohlédla na něj úkosem. Také hleděl do chodníku. „Všechno tam bylo nádherné," pokračovala a pokoušela se hlasem vyjádřit alespoň nějaké nadšení. „Lidé, jídlo, prostě všechno. Bylo to skutečně..." Hlas se jí vytratil a nervózně se zasmála.

„Ano já vím, skvělé," dokončil místo ní. Zastavil a jen tam stál a hleděl na svoje ošoupané tenisky. Elena je poznávala ještě od loňska. Mattova rodina finančně sotva přežívala; možná si nové boty nemohl dovolit. Vzhlédla a viděla, jak se ony modré oči upírají na její tvář.

„Víš, vypadáš zrovna teď naprosto nádherně," řekl.

Elena vystrašeně otevřela ústa, ale on pokračoval: „A myslím, že mi chceš něco říct." Zatímco se na něj dívala, usmál se raněným úsměvem. Pak opět rozpřáhl paže.

„Ach Matte," vzdychla a pevně ho objala. Pak couvla a pohlédla mu do tváře. „Matte, ty jsi ten nejmilejší kluk, kterého jsem zatím potkala. Nezasloužím si tě."

„Aha, tak proto mi dáváš kopačky," řekl Matt, když se vydali dál. „Protože jsem pro tebe moc dobrý. Měl jsem si to uvědomit dřív."

Šťouchla ho do paže. „Ne, proto ne. A nedávám ti kopačky. Budem prostě kamarádi, ano?"

„No jasně. To je skvělý."

„Protože jsem si uvědomila, že přesně to jsme." Zastavila a opět k němu vzhlédla. „Jsme dobří přátelé. Buď k sobě teď upřímný, Matte, copak to necítíš taky tak?"

Pohlédl na ni a obrátil oči v sloup. „Mám se odvolat na Pátý dodatek¹?" Když Elena posmutněla, ještě dodal: „A nemá to vůbec nic společného s tím novým klukem, že jo?"

„Ne," Elena nepostřehnutelně zaváhala a rychle dodala: „Ještě jsem se s ním nepotkala. Ani ho neznám."

„Ale chceš ho poznat. Ne, neříkej to." Jemně ji položil paži kolem ramen a otočil ji. „Pojď, půjdem do školy. Pokud nám zbude čas, možná ti i koupím koblihu."

Jak šli, něco zapraskalo v ořešáku nad nimi. Matt hvízdnul a ukázal vzhůru: „Podívej! To je ten největší havran, co jsem kdy viděl."

Elena vzhlédla, ale už byl pryč.

Škola byla toho dne sotva příhodné místo, kde by Elena mohla přezkoumat svůj plán.

Když se to ráno vzbudila, už věděla, co udělá. Během dne shromáždila o Stefanu Salvatorovi co nejvíce informací. To nebylo nijak těžké, protože ve škole o něm všichni mluvili.

Bylo všeobecně známo, že měl včera jakousi rozepři se sekretářkou studijního oddělení. A dnes byl předvolán do kanceláře ředitele. Šlo o jeho papíry. Ale ředitel ho poslal zpět do třídy (prý poté, co volal mezistátně do Říma - nebo snad do Washingtonu?) a nyní to vypadalo, že se vše urovnalo. Alespoň oficiálně.

Když Elena to odpoledne přišla na hodinu evropských dějin, pozdravil ji dlouhý hvizd z haly. Lelkovali tam Dick Carter a Tyler Smallwood - párek prvotřídních hňupů, pomyslela si a ignorovala hvízdání i jejich upřené pohledy. Mysleli si o sobě, že když hraje jeden v útoku a druhý v obraně ve studentském fotbalovém týmu, dělá to z nich sportovní hvězdy. Raději je sledovala, když sama okouněla v chodbě. Přetáhla si rty rtěnkou a upravovala si make-up. Dala Bonnie speciální pokyny a plán se měl začít realizovat v okamžiku, kdy se objeví Stefan. Zrcátko u pudřenky jí poskytovalo výborný přehled o dění v hale za ní.

A přesto nějak přehlédla jeho příchod. Náhle se zjevil vedle ní, a když ji míjel, sklapla pudřenku. Měla v úmyslu ho zastavit, ale než se jí to podařilo, něco se přihodilo. Stefan strnul - nebo alespoň najednou zostražitěl. V tu chvíli se Dick a Tyler postavili před dveře učebny dějepisu a zablokovali vstup.

Prvotřídní pitomci, pomyslela si opět Elena. Vztekle na ně zírala přes Stefanovo rameno.

Vychutnávali si hru, hrbili se ve vchodu a předstírali, že Stefana vůbec nevidí.

„Pardon." Použil stejný tón jako včera na profesora historie. Tichý a nezaujatý.

Dick a Tyler pohlédli jeden na druhého a pak se rozhlédli, jakoby zaslechli hlasy ze záhrobí.

„Pardóóón?" parodoval Tyler fistulí. „Pardon - kartón - seladon?" oba se rozesmáli.

Elena si všimla, jak se pod tričkem před jejíma očima napjaly svaly. Bylo to naprosto nefér; oba byli vyšší než Stefan a Tyler byl téměř dvakrát tak široký.

„Je tu nějaký problém?" Elena byla stejně překvapená jako oba kluci, když za sebou uslyšela další hlas. Ohlédla se a uviděla Matta. V modrých očích měl tvrdý výraz.

Elena se kousla do rtů, aby se neusmála, když Tyler a Dick pomalu a neochotně uhýbali z cesty. Matt je kámoš, pomyslela si. Ale teď vcházel kámoš Matt do třídy vedle Stefana a jí nezbylo, než je následovat s výhledem na zadní stranu dvou triček. Když se usadili, vklouzla do lavice za Stefanem, odkud ho mohla pozorovat, aniž by si toho všimnul. Její plán bude muset počkat, až bude po hodině.

Matt zacinkal drobnýma v kapse, což znamenalo, že chce něco říct.

„Hm, hele," začal nakonec neohrabaně. „Víš, ti kluci..."

Stefan se hořce zasmál. „Kdo jsem já, abych je soudil?" V jeho hlase bylo víc citu, než Elena zaslechla předtím, dokonce i v tu chvíli, kdy mluvil k panu Tannerovi. A ten cit byl syrový smutek. „Ostatně, proč bych tu měl být vítán?" zakončil, téměř sám pro sebe.

„A proč bys neměl?" zíral na Stefana Matt a odhodlaně zaťal čelist. „Poslyš," začal. „Včera jsi mluvil o fotbale. No a náš nejlepší útočník si včera odpoledne natrhnul sval, takže potřebujeme náhradu. Konkurz je dneska odpoledne. Nechceš přijít?"

„Já?" Stefan byl zaskočen. „Ale... já nevím, jestli to dokážu."

„Umíš běhat?"

„Cože?" Stefan se napůl pootočil k Mattovi a Elena si povšimla slabého náznaku úsměvu na jeho rtech. „Jasně."

„A umíš chytat?"

„Jasně."

„To je všechno, co útočník musí umět. Já sám jsem taky v útoku. Pokud dokážeš chytit můj hod a utéct s míčem, dokážeš hrát."

„Aha." Stefan se téměř usmíval a ačkoli Matt se tvářil vážně, jeho modré oči se smály. Elena si překvapeně uvědomila, že žárlí. Mezi těmi kluky zavládla taková spřízněnost, že ji to naprosto vyřazovalo z jejich společnosti.

Ale v příštím okamžiku Stefanův úsměv zmizel. Odtažitě prohlásil: „Děkuju ti... ale nejde to. Mám jiné povinnosti."

V tu chvíli dorazily Bonnie a Caroline a začala hodina.

Během Tannerova výkladu o Evropě si Elena opakovala. „Ahoj, jsem Elena Gilbertová. Jsem v uvítací komisi nejvyššího ročníku a vybrali mě, abych tě provedla po škole. Určitě nechceš, abych měla problémy, že jsem nesplnila úkol, že?" Poslední větu řekne s rozšířeným tklivým pohledem - ale jen v tom případě, že by se snad chtěl vymluvit. Bylo to dokonale prosté. Nedokáže odolat dívkám v nesnázích.

V polovině hodiny jí dívka sedící vedle ní podala psaníčko. Elena ho otevřela a poznala Bonniino kulaté dětské písmo. Psalo se tam: „Zdržovala jsem C, jak nejdýl to šlo. Co se stalo? Pomohlo to???"

Elena vzhlédla a uviděla Bonnie, jak se otáčí ze svého místa v první řadě. Elena ukázala na psaníčko, zavrtěla hlavou a němě naznačila po škole.

Zdálo se to jako celé století, než jim Tanner udělil závěrečné pokyny k referátům a propustil je. Všichni vyrazili najednou. Tak do toho, pomyslela si Elena a s bušícím srdcem vstoupila Stefanovi přímo do cesty a zablokovala tím uličku, takže nemohl projít okolo ní.

Přesně jako Dick a Tyler, pomyslela si a potlačila chuť se hystericky rozesmát. Vzhlédla a zjistila, že má oči přesně v úrovni jeho úst.

V hlavě se jí zatmělo. Cože to měla říct? Otevřela pusu a nějakým zázrakem se připravená slova vyřinula ven: „Čau, já jsem Elena Gilbertová, jsem v uvítací komisi nejvyššího ročníku a vybrali mě..."

„Promiň, nemám čas." Celou minutu nedokázala uvěřit tomu, co řekl, že jí ani nedal možnost dokončit větu. Její ústa automaticky hovořila dál.

„... vybrali mě, abych tě provedla po škole..."

„Je mi líto, ale nemůžu. Musím spěchat na - na fotbalový konkurz." Stefan se otočil k Mattovi, který postával opodál a tvářil se překvapeně. „Říkals hned po škole, že ano?"

„Ano," potvrdil Matt pomalu. „Ale..."

„Takže bych sebou měl asi hodit. Možná bys mi mohl ukázat, kudy se tam jde."

Matt bezmocně pohlédl na Elenu a pak pokrčil rameny. „No... jasně. Tak pojď." Když odcházeli, tak se ohlédnul. Stefan ne.

Elena zjistila, že se nachází v kroužku zaujatých přihlížejících, včetně Caroline, která se otevřeně ušklebovala. Elena se cítila zcela ochromeně a v krku jí narostl veliký knedlík. Nedokáže tu vydržet ani o vteřinu déle. Otočila se a co nejrychleji opustila místnost.

ež Elena došla ke své skřínce, ochromení přešlo a knedlík v krku se pokoušel rozpustit v slzách. Ale nebude brečet ve škole, opakovala si, nebude. Poté, co si zamkla skřínku, vydala se k hlavním dveřím.

Už podruhé šla ze školy domů hned po vyučování a sama. Teta Judith bude v šoku. Ale když Elena dorazila domů, zjistila, že auto tety Judith nestojí na příjezdové cestě; určitě vyrazily s Margaret na trh. Dům byl tichý a klidný, když Elena vstupovala dovnitř.

Byla za ten klid vděčná, chtěla teď být sama. Ale na druhou stranu přesně nevěděla, co si má se sebou počít. Teď, když konečně mohla plakat, zjistila, že slzy odmítají přijít. Nechala batůžek sklouznout na zem v hale a pomalu odešla do obýváku.

Byl to hezký a působivý pokoj, jediná místnost v domě kromě Elenina pokoje, který zůstal zachován z původní stavby. Původní dům byl vystavěn někdy před rokem 1861 a téměř celý shořel za občanské války. Zachránit se dal jen tento pokoj s ozdobným krbem orámovaným tvarovanou římsou a veliká ložnice nad ním. Pradědeček jejího otce postavil nový dům a od té doby zde Gilbertovi žili.

Elena se otočila, aby se mohla podívat ven z jednoho z velikých oken sahajících od stropu k podlaze. Sklo bylo tak staré, že bylo ještě mohutné a zvlněné, takže se všechno venku jevilo zkresleně a poněkud opile. Vzpomněla si, jak jí otec poprvé ukazoval ta vlnitá stará okna - to byla mladší, než je Margaret teď.

Knedlík v krku se objevil znovu, ale žádné slzy nenásledovaly. Všechno se v jejím nitru pralo. Netoužila po společnosti, a přesto cítila bolestnou osamělost. Chtěla přemýšlet, ale když se o to teď pokoušela, myšlenky se jí vyhýbaly jako myšky prchající před sněžnou sovou.

Sněžná sova... lovící pták... pojídač masa... havran, plynuly jí myšlenky hlavou. „Největší havran, kterého jsem kdy viděl," říkal přece Matt.

V očích ji opět pálilo. Chudák Matt. Ranila ho, ale přesto k ní byl tak milý. Dokonce byl milý i ke Stefanovi.

Stefan. Její srdce jednou hlasitě udeřilo a dvě horké slzy jí skanuly z očí. Konečně mohla plakat. Plakala zlostí, pokořením a marností - a čím ještě?

Co dnes opravdu ztratila? Co opravdu cítí k tomuto cizinci, k tomuto Stefanu Salvatorovi? Byl pro ni výzvou, to ano, a tím byl odlišný, zajímavý. Stefan byl exotický... a vzrušující.

Je to legrační, tohle přece občas říkali kluci o ní. A později se dozvěděla od nich, nebo od jejich kamarádů či sester, jak strašně byli nervózní, než s ní šli na rande. Jak se jim potily dlaně a svíral žaludek. Elena se těmito historkami vždycky bavila. Z žádného kluka, kterého zatím poznala, nebyla nervózní.

Ale když dneska mluvila se Stefanem, zrychlil se jí puls a roztřásla kolena. A měla vlhké dlaně. A žaludek se jí nesvíral, ale přímo svíjel v křečích.

Zajímá jí ten kluk, protože je kvůli němu nervózní? To není zrovna dobrý důvod, Eleno, řekla si. Vlastně je to docela blbý důvod.

Ale jsou tu taky ta jeho ústa. Jemně tvarovaná ústa, která ji roztřásají úplně jinými pocity než nervozitou. A ty vlasy temné jako půlnoc - prsty ji přímo svrběly chutí ponořit se do těch hebkých vln. To pružné svalnaté tělo, dlouhé nohy... a ten hlas. A byl to ten hlas, kvůli kterému se včera definitivně rozhodla, že ho musí získat za každou cenu. Když mluvil s panem Tannerem, měl hlas klidný a přezíravý, ale právě proto podivně podmanivý. Zajímalo ji, zda se také umí proměnit na půlnočně temný, jak by asi vyslovil její jméno, šeptal její jméno...

„Eleno!"

Elena vyskočila, vytržená ze zasnění. Ale to ji nevolal Stefan Salvatore, jen teta Judith otevírající vchodové dveře.

„Eleno? Eleno!" To byla Margaret pronikavým a pisklavým hláskem. „Jsi doma?"

Trápení se jí opět vzedmulo v hrudi. Rozhlédla se po kuchyni. Zrovna teď nedokáže čelit tetiným ustaraným otázkám, ani Margaretinu nevinnému nadšení. Ne s vlhkými řasami a novými slzami, které hrozí každým okamžikem vytrysknout zpoza víček. Bleskově se rozhodla a tiše vyklouzla zadními dveřmi, zatímco přední dveře zaklaply.

Jakmile se ocitla na dvorku, zaváhala. Nechtěla natrefit na nikoho známého. Ale kam by mohla jít, aby byla sama?

Odpověď se vynořila téměř okamžitě. Samozřejmě. Půjde se podívat za mámou a tátou.

Byla to dost dlouhá procházka, téměř až na kraj města - ale v posledních třech letech se pro Elenu stala důvěrně známou. Přešla přes Wickery Bridge a vystoupala do kopce podél polorozpadlého kostela a pak dolů do malého údolíčka pod ním.

Tato část hřbitova byla pěkně udržovaná; to jen stará část poněkud zarostla. Tady byla tráva úpravně zastřižená a kytice květin vytvářely vodotrysky barev. Elena se posadila vedle velikého náhrobního kamene s vytesaným nápisem Gilbert.

„Čau mami, čau tati," zašeptala. Sklonila se a položila na hrob květy rudých netýkavek, které natrhala cestou ke hřbitovu. Pak stočila nohy pod sebe a prostě zůstala sedět.

Po té autonehodě sem chodila často. Margaret byl v té době jenom jeden rok, takže si je nepamatovala. Ale Elena ano. Teď nechávala svou mysl toulat se vzpomínkami a znovu cítila, jak